Lucerna Páně v Budapešti

Dva hrobníci a jejich přítel, neznámý cizinec, všemocný egoistický majitel firmy se svými hosty a zaměstnanci, takové jsou postavy postmoderní morality, v níž se nejednou objevují jako všemocní duchové také samotní autoři filmu: G. Hernádi a M. Jancsó. Chybující hrdinové tu umírají za bizarních okolností, aby se vrátili na svět jako "andělé", kterým však dělá značný problém odlišit dobro i zlo, a přitom čekají na svého spasitele-Godota. S nadhledem natočená burleska o násilí, moci, nejistých jistotách současnosti, jež se odehrává v několika kapitolách - patří do filmové dílny známého maďarského režiséra Miklóse Jancsóa. Právě v těchto dnech se dožívá osmdesáti let (nar. 29. 9. 1921). Studoval původně právo, národopis a dějiny umění, nakonec dokončil studia režie na Vysoké divadelní a filmové škole v Budapešti. V roce 1958 debutoval hraným snímkem Zvony odletěly do Říma. Podobně jako jiní slavní světoví filmoví tvůrci Ingmar Bergman, Michelangelo Antonioni či Andrej Tarkovskij - si také on neustále razil vlastní režijní cestu. Jeho osobitý styl se vyznačuje výraznou uměleckou stylizací, propracovanými hereckými a tanečně-baletními scénami, snahou ukazovat lidské příběhy "tak trochu šokujícím" způsobem. Většinou přitom používá výraznou symboliku, nahé ženské i mužské tělo se u něho stává předmětem, ztrácejícím prvotní erotický význam. Doslova specialitou filmaře M. Jancsóa jsou velmi dlouhé záběry kamery a minimum střihových úprav. Do maďarské historie se vrátil například ve filmech Beznadějní, Ticho a křik, Elektra a její pravda, Maďarská rapsodie, Allegro Barbaro, Tyranovo srdce aneb Boccaccio v Uhrách. Naši současnost mapoval v titulech Sezóna příšer, Horoskop Ježíše Krista, Bůh kráčí pozpátku.