Rozhovor s Lubošem Veselým

Váš hospodský Venda je taková rozporuplná figura – na první pohled veselý chlapík, co má rád kšeft, ale v podstatě křivák, který zneužívá či využívá, koho a co se dá. Ať už na automatech závislého Jardu, nebo nezkušenou mladou Magdu. Taková postava nabízí herci zajímavou výzvu, ne?

Určitě nějaké rozpory má, to by snad ani nešlo… Ale mně se jevil od samého začátku černobíle pokřivený. Téměř pohádkově zlý, zahořklý, sebestředný… Nic dobrého v něm není. Ale to taky samozřejmě nejde… Je samotář a chce co nejvíce urvat pro sebe… Ještě jsem, myslím, nezažil, aby mi nabízená role nebyla výzvou.

Vy sám pocházíte z Chomutova, takže vás asi ten depresivní koloryt čoudících komínů a šedi, kde se příběh odehrává, nepřekvapil. Myslíte, že lidé, kteří v tom prostředí prožijí celý život, tuhle determinaci ještě vůbec vnímají?

V Chomutově jsem se „jen“ narodil. Do svých 15 let jsem vyrůstal v Ostrově nad Ohří a u babiček a dědů v Damicích a v Královském poříčí, což je vlastně součást Sokolova a to je do Vřesové už kousek. Nebyl jsem tam dlouho, takže mě překvapil. Lehce jsem si odvykl. Myslím, že determinaci můžeme zaznamenat jen s odstupem. A pokud je tam někdo, kdo tam tráví celý život, v podstatě si to neuvědomuje. Mě to, když jsem býval tamním mladým domorodcem, ani nenapadlo, že to je někde jiné. A televizi jsme měli… Prostě to tak bylo a my to neřešili. Měl jsem tam moc pěkné dětství. Teď bych tam dobrovolně nechtěl…

Měl jste možnost o postavě Vendy s režisérem Jiráským diskutovat? Je v té roli něco, co jste si tam prosadil vy?

Ano, ta možnost tu byla a byla vědomě vedená právě panem režisérem. Už na zkouškách jsme se bavili o postavách a situacích a nejen těch, které se bezprostředně týkaly jen našich postav. To byl vlastně projev toho, že nám na té práci záleželo a že nám bylo jasný, že to není jen o nás a pro nás. Tohle nebývá pravidlem… Nebylo třeba nic prosazovat, žádný boj se nekonal… Měl jsem volné ruce.

Celý ten film je o lidech na dně, kteří mají sice každý své sny, ale nemají sílu, prostředky, odvahu a vlastně objektivně ani moc možností je uskutečnit. Může tak hořký film, byť v něm nechybí ani humor, přilákat do kina diváky v době, kdy se sami obávají o svou budoucí existence?

To je pro mne asi těžká otázka. Nevěnuji se průzkumům diváků, nebo jak to napsat… Ve vetešnictvích se říkalo, že všechno má svého kupce. Věřím, že tenhle film si najde svého diváka, nebo lépe, že diváci na tenhle film budou chodit. Navíc nejde o veteš, ale o originální práci mnoha lidí, kteří věděli proč a co dělají, o splnění si svého snu, a myslím, že se jim to povedlo. Ne bez chyb, ale to k tomu přece patří. Jinak by to byla nuda…