Rozhovor s Vladimírem Polívkou

Matěj je vaše první filmová role. Jak jste se před kamerou cítil?

Já byl hlavně hrozně překvapen, že jsem tu roli získal, protože v konkurzu byla nabídka na více rolí. Tajně jsem doufal, že dostanu právě tuhle, protože se mi právě ta postava Matěje hrozně líbila. Když jsem pak přečetl celý scénář už s vědomím, kterou roli budu hrát, moc mě to potěšilo.

A jak byste představil svého hrdinu?

Mě přitahuje takový ten industriální smutek celého příběhu. To je hrozně zajímavá scenérie, která determinuje život lidí, co tu žijí. A ten kluk měl trošičku na to se někam odsud posunout. Dostat se jinam. Ale stala se mu ta příšerná nehoda…Já to chápal tak, že pro něj je to tak obrovské zklamání, že to nepřijal, že s tím chce bojovat, ale realita na něj ještě úplně nedolehla.

Když jste natáčeli s kolosem dýmajícího továrního města za vámi, všude špína, šeď, bylo zřejmé, že to prostředí a příběh opravdu nejsou „umělé“ – co se vám honilo hlavou?

Já s tímhle prostředím moc osobní zkušenost nemám, i když jsem strávil nějaký čas v Ostravě, která má na perifériích podobnou atmosféru. Pro mě je to první blízká zkušenost s tímhle světem.

Vy jste se nemohl rozhodnout, kterému ze svých talentů se věnovat. Zda výtvarnému, nebo dramatickému. Vypadá to, že jste dal přednost hraní.

Ano, studuji DAMU. Vždycky jsem se tomu vyhýbal, snažil jsem se seberealizovat jinak, ale pak jsem si řekl, že se na všechny ty předsudky můžu vykašlat.

Začal jste filmovou kariéru nízkorozpočtovým snímkem, který měl dost drsné podmínky. Jednak se většina exteriérů točila v zimě a velkých mrazech, jednak nebyly finance na žádné velké rozmazlování herců, zateplené karavany, pořádný catering…

Ale já jsem vůbec nic takového neočekával. Kdyby se to dělo, tak jsem spíš z toho překvapenej. Připadal bych si divně, kdyby všichni makali a já bych se válel v karavanu, i když si to dokážu představit. Byl jsem tak úplně spokojenej.

Je to pro vás první zkušenost s filmem – snažil jste se odkoukat něco od zkušených kolegů?

Pan Javorský je pro mě obrovská autorita, známe se už z dřívějška. Já vůbec zpočátku nevěděl, co si můžu na kameru dovolit, se mnou pan režisér opravdu riskoval. Nikdy jsem nevěděl, co z toho vypadne. Může to být pro mě poučení, ale i zklamání, kdyby se mi to nepovedlo.

A co říkala maminka na to, když jste přišel s tím, že budete hercem?

Já jsem jel po maturitě na rok do Kanady, protože jsem právě moc nevěděl, co chci nejvíc dělat. Chodil jsem tam do školy a udělal si certifikát z angličtiny. Hned zpočátku jsem narazil na školu pantomimy, kam jsem začal taky chodit. Měl jsem možnost přemýšlet, a když jsem přijel, měl jsem jasno. Rodiče to přijali s jistou dávkou rezignace, doufali, že budu dělat něco jiného.