Jamie Cullum at the Zenith
Říkají mu David Beckham britského jazzu nebo Sinatra v teniskách. S tváří Leonarda DiCapria a účesem jako panáček z stavebnice se čtyřiadvacetiletý zpěvák a pianista Jamie Cullum usadil na předních stránkách britských novin a časopisů, mluví a zpívá k národu z televizních show. Jak tomu bylo u mnoha jiných dnes slavných muzikantů, i Jamie Cullum začal s hudbou kvůli holkám. Dnes žije se svou brazilskou přítelkyní Isabelou a tvrdí, že pokušení, jež s sebou přináší sláva, zatím odolává. "I když, popravdě řečeno, je to den ode dne silnější," dodává se smíchem. Na přímou otázku, zda našel inspiraci i díky drogám, Jamie Cullum bez vyhýbání odpoví: "Nemluvím o tomhle rád, už kvůli rodičům. Ale rozhodně nejsem svatý. Když strávíte noc v klubu, je toho kolem vás spousta. Nedělal bych však nic, co by mi vadilo ve vystupování. A každopádně bych si nikdy nic nepíchl do žíly. Mladistvá vichřice jménem Jamie Cullum vnáší na pódia ve spojení s jazzem pojmy, které z této muziky do značné míry vymizely: lehkost a zábavu. Když zpívá I Get A Kick Out Of You (Nakopáváš mě), neváhá na slovo "kick" hrábnout do klaviatury nohou. A když chce dobře vidět na diváky (není nejvyšší), klidně vyskočí na piano. Jamie už hrál na oslavě královniných narozenin i na politickém mítinku pro Tonyho Blaira (řekli mu, že jde o dobročinnou akci), ale je schopen se vzápětí sebrat a jít zahrát v pizzerii na rohu nebo kamarádům na vernisáži či na svatbě. Hraje tak už od šestnácti, kdy se naučil na piano. A zatím odolává hvězdným manýrám. Jeho hlavní kouzlo však spočívá ve zvláštním pěveckém daru, znít ve dvaceti jako životem protřelý padesátník. A bez toho by tuhle hudbu - zpívaný jazz kořenící v padesátých letech - ani nemělo smysl dělat. Jamieho repertoár je kombinací standardů, coververzí rockových písní a vlastní tvorby. Některé klasické písně pojímá v tradiční náladě (What A Difference The Day Made), jiné (Singin´In The Rain) umí udělat tak, že vám nevadí, že jste je slyšeli tisíckrát. Právě naopak. Klidně se pustí do Jeffa Buckleyho, Radiohead, The Cure nebo Hendrixe, ale umí si i napsat (s bratrem Benem) písně, které na albu Twentysomething patří k nejlepším. Chováním a celou image působí Jamie spíše jako rockový rebel, když však sedne za piano a spustí jazzový standard třeba od Sinatry, publikum ani nedutá. Pak začne otloukat klavír jako oprýskané bongo, případně je s rozběhem elegantně přeskočí a je jasné, že v něm dřímá nezkrotná energie, která se musí vybít i jinak než jen interpretací čtyřicet, padesát let starých písní. Jeho velkou výhodou je, že není odkázán jen na jazzovou klasiku. Písně, které skládá se svým bratrem, jsou stejně působivé a neméně originální. "Lidé, kteří mají jazz opravdu rádi, jsou možná trochu otrávení, když se o mně mluví jako o největším britském jazzovém umělci dneška. A něco na tom je," říkává Jamie. "Ale jde-li o to, jestli to, co dělám, má vůbec něco společného s jazzem, pak rezolutně říkám ano. Jen na to jdu z poněkud nezvyklého konce. Zajímá mě, kam až lze tuhle hudbu dostat ve smyslu zábavnosti, aniž by se z ní stal šunt, který hrávají v hotelových výtazích. Chci, aby si šestnáctiletí, kteří poslouchají The Strokes, a dvacetiletí, tancující na house music, řekli: ´Hele, tohle je daleko víc v pohodě, než jsme mysleli.´ Snažím se představit jazz novému publiku."
