Jsem služebnice Boží
Církev chápe mužskou a ženskou polaritu jako duchovní princip protínající Vesmír. Žena má v ní dvojí podobu: polohu neposlušné Evy a polohu pokorné věřící Marie, matky Krista. Dokument chce ale ukázat ženu dnes, takovou, která by byla schopna být v katolické církvi rovnocennou partnerkou muže. Představuje děkanku Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, dále pak kancléřku Arcibiskupství pražského. Uvidíme první ženu, která učila bohoslovce v semináři, nyní už řádnou profesorku na Teologické fakultě v Praze. Seznámíme se s hlavní kaplankou Vězeňské služby. Své poznatky nám sdělí i proděkanka Teologické fakulty KU v Praze. Při práci uvidíme pastorační asistentku a poznáme dokonce i první ženu, za totality tajně vysvěcenou na kněze. Důležité je, aby žena nenapodobovala muže, ale zůstala sama sebou a právě tím může vnést do církve nový rozměr. Mužská reflexe je zaběhnutá, ale muž má svá omezení, některým věcem prostě nemůže rozumět. Na zasedání II. Vatikánského koncilu v 60. letech v Římě došlo k revolučnímu převratu. Došlo k posílení role laiků v církvi a tak vlastně i žen. Žena v církvi, dříve odkázaná na život svého řádu vystoupila z klausury. A můžeme ji spatřit všude tam, kde to dříve bylo nemyslitelné