Pomník inteligenci

Železniční most v pražském Braníku, kterému místní neřeknou jinak než "Most inteligence", se stal svým příběhem součástí městského folkloru. O jeho stavbě kolují nejrůznější tajemné historky a pamětníci vědí, že řadu let po dokončení stál zcela bez užitku - nebyl totiž napojen na žádnou trať.

Mnohé z toho je pravda. Most byl koncipován jako gigantická stavba, která měla překlenout kilometr široké vltavské údolí, je železobetonový a dnes není pochyb o jeho vojenském strategickém významu. Vznikal mezi lety 1948-1954, byl tedy jednou z tzv. velkých staveb socialismu a na jeho stavbě se nedobrovolně podíleli lidé přesunutí v rámci celostátní akce "70 tisíc do výroby". Odtud slovo "inteligence" v lidovém názvu mostu, neboť často velmi nebezpečné práce tu byli nuceni odvádět pro věc neškolení právníci, lékaři, učitelé a studenti, z nichž většina si tu tzv. napravovala svůj kádrový profil.

Most je dodnes obdivuhodným technickým dílem, který doplatil na nekoncepčnost železniční dopravy v hlavním městě. Byl projektován jako dvoukolejný a obě koleje na něj byly také položeny. Ale už v průběhu stavby se ukázalo, že nikdy nebude napojen na dvoukolejnou trať, proto jedna kolej byla hned snesena. I tak na připojení čekal celých deset let, do roku 1964. Dodnes na něm jezdí jen nákladní doprava, případně výluky osobní dopravy, takže vůči původním záměrům zůstal naprostým torzem. Přitom ve své době byl nejdelším dvoukolejným železobetonovým železničním mostem v Evropě.

Dokumentární film Martina Štolla líčí příběh mostu a snaží se s mýty polemizovat. Vedle historiků tu vystupují dva pamětníci, z nichž jeden (Vladimír Křížek) byl jako začínající inženýr stavbyvedoucím na jednom z úseků a druhý (Miroslav Toms) tu brigádničil jako student ČVUT. Film připomíná i architekta Jiřího Klimeše, vzpomíná na něj jeho dlouholetý asistent Jiří Krátký. V rámci natáčení se také vůbec poprvé podařilo nahlédnout i do projektové dokumentace a archivů, které odkryly i další, méně známé skutečnosti.