Rozhovory, unikátní archivní ukázky i ze soukromých sbírek, nejznámější písničky a vzpomínání předních osobností folkové a country hudby v bývalém Československu (2000). Připravil J. Vondrák

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Konec osmdesátých let minulého století byl u nás ve znamení Gorbačovovy perestrojky a celkového uvolňování mezinárodní situace. Odráželo se to zřetelně na folkových festivalech, ve vystoupeních jednotlivých písničkářů, pochopitelně i v reakcích lidí, kteří tam přicházeli. Exiloví písničkáři (Karel Kryl, Svatopluk Karásek a další) se setkávali ve Francii, Rakousku, Švýcarsku, ale především v bavorském Rohru pod ochrannou rukou Anastáze Opaska.

Na domácí scéně získávali lidé pohybující se kolem folku stále větší odvahu. Co předcházelo památnému vystoupení Václava Havla v Lipnici na folkovém festivalu v roce 1988, popsal publicista Jan Rejžek: „Jako konferenciér koncertů jsem zjistil, že je tam pro diváky problematická pasáž vždycky, když se mění kapely a staví aparatura. Jak tyhle pauzy vyplnit? A najednou mi moje známá dramaturgyně Jarmila Poláková říká: „Hele, je tady Vašek.“ Odpověděl jsem: „Hele, mně je to jedno, ale bude průšvih.“ A ona: „No, bude. Hele, tak já se jdu zeptat.“ A šla pro Havla do hlediště. Já jsem mezitím uváděl nějakou kapelu. On přišel do zákulisí, měl strašnou trému. Upozorňoval mě, že kdyby mě zavřeli, tak mi dá příručku Jak se chovat ve vězení. A snad můžu prozradit to, co polidští jeho osobnost. Odbíhal na záchod z trémy. Mám dojem, že trému též zahnal panákem předtím, než vystoupil. A když jsem řekl Havlovo jméno, tak těch několik tisíc lidí dostalo najednou ‚infarkt‘. Publikum zkamenělo jak v pohádce a nevěřilo. Naprostá většina znala možná jméno, rozhodně ne živého Václava Havla. Položil jsem mu dvě banální otázky, promluvil o spiklenectví. Říkal, že naposledy veřejně mluvil před devatenácti lety. Pak jsem mu poděkoval a lidi začali šíleně vyvádět.“

Stopáž58 minut
Rok výroby 2000
 ST 4:3