Rozhovor s režisérkou Janou Chytilovou
Znala jste kapelu Plastic People osobně ještě předtím, než jste o ní a jejích členech začala točit film? Jestli ano, vybavujete si, kdy a kde jste se s nimi setkala?
Kapelu jsem samozřejmě znala již dříve, a to, asi jako většina z nás, z poslechu jejích písní. Pravděpodobně jsme se poprvé potkali v nějaké hospodě, ale datum už si asi nevybavím. Nejvíc jsem se znala s Mejlou a Kábou, chodili jsme na pivo, na koncerty (Mejla hrál počátkem devadesátých let s Půlnocí a Kába s Echtem), ale bavit se o filmu Plastic People mne až do roku 1997 opravdu nenapadlo. Ostatně kapelu také ne, protože její členové již spolu nehráli.
Jak dlouho trvalo natáčení a kde probíhalo? Jak jste se na ně připravila?
Myšlenka natočit příběh téhle kapely mne napadla okamžitě. Bylo to začátkem roku 1997. Dvacátého ledna se chystal slavnostní večer u příležitosti 20. výročí vzniku Charty 77 a pan prezident dostal nápad, že by tam měli zahrát Plastici. Kluci byli v té době rozhádaní a bylo důležité, zda to akceptuje Vráťa, který byl tou dobou v Kanadě. Vráťa přijel. Bylo to neuvěřitelné nejen pro mně, ale pro všechny zúčastněné. Sešli jsme se v Marathonu, byli tam kluci, Martin Palouš, Mirek Vránek, David Němec a pár dalších lidí, kteří ten večer připravovali na Hradě a myslím, že bylo jasné, že PP se po 15 letech postaví opět na pódium. Mejla byl naprosto nadšený. Neuvěřitelná představa, že tato kapela vystoupí v bývalé baště komunistů, kde se konaly jejich sjezdy…
Nejdřív jsem si myslela, že to je nějaký vtip. Zeptala jsem se ho: „Proč zrovna ve Španělském sále?“ A Mejla odvětil: „Větší stodolu prostě nenašli.“ A bylo to. Touhle větou byl film na světě.
S Mirkem Vránkem jsme začali točit, když Vráťa přijel poprvé z Kanady. Nikdo nevěděl, jestli tu vůbec zůstane nebo ne. Vznikl první obsáhlý archiv. Pak přišel ten koncert ve Španělském sále. Byla to akce, kterou jsme si nemohli nechat ujít. Ten archiv jsme si vytvořili, jelikož jsou věci, o nichž víte, že stojí za zaznamenání. Navíc Mirek točil v oněch dávných dobách s Plastiky koncert Co znamená vésti koně v Kerharticích, a měl tak dneska už vzácný materiál.
Ten film je v podstatě dlouhá a obsáhlá historie. Vznikl po kouscích, postupně. Nedalo se nic plánovat. To ostatně s touhle kapelou a undergroundem nejde. Něco si naplánujete, ale ono je to stejně úplně jinak.
Jaké bylo osobní setkání s prezidentem Václavem Havlem?
Skvělé. Chtěla jsem rozhovor s Václavem Havlem natočit na „místě činu“. Tedy na Hrádečku, ve stodole, kde se tehdy koncert odehrál. Musela jsem čekat do léta, až pan prezident na pár dní na Hrádeček pojede. Mé čekání trvalo 7 měsíců, ale vyplatilo se to. Vždycky jsou lidé v prostředí, kde něco zažili, uvolněnější, opravdovější, vzpomínky se lépe vybavují. Václav Havel byl velmi civilní, otevřený a myslím, že ho to bavilo. Zprvu jsem se bála, že bude příliš - jak bych to řekla – „prezidentský". Ale bylo to senzační. Byl tak přirozený, že prý není poznat, jestli jsme s ním točili v době, kdy ještě nebyl prezidentem, nebo až teď. Navíc všichni byli rádi, že se mohli takhle příjemně zase potkat.
O Václavu Havlovi se říká, že rád dává lidi dohromady. Myslím, že je to přesné. Ostatně Plastiky dal po revoluci dohromady také on. Byl to jeho nápad, aby zahráli na večeru Charty.
Léta jste působila v redakci seriózního společenského časopisu Xantypa a teď - pro některé možná překvapivě – film o undergroundové kapele?
Mé působení v časopise Xantypa bylo překvapivé i pro mne. Nenastoupila jsem ale do Xantypy jako rutinní redaktor. Byla jsem v týmu, který tenhle časopis před pěti lety zakládal a bavilo mne vymýšlet nový tvar, nové stránky, nové rubriky, něco, co by čtenáře zajímalo, co by četli. Vždycky jsem inklinovala k nezávislé kultuře. Proto jsem se snažila i v tomto časopise posunout čtenářské obzory dál od šoubyznysu. Ve svých materiálech jsem jim představovala takové lidi, jako je třeba Sváťa Karásek, výtvarník Libor Krejcar, fotograf Jáno Rečo a řadu dalších. Navíc jsem vedle toho spolupracovala s filmovým a televizním studiem FATE. Dokument o Plastic People není tedy pro lidi, kteří mne znají, zas až tak překvapivý.
Jste vystudovaná novinářka, ale točíte dokumenty. Propojují se u vás tyto dvě profese? Je vám novinařina nyní užitečná?
Určitě. Novinařina je o lidech a dokument také. Proto mne tahle oblast zajímá. Je to o tom lidi poslouchat. Zajímají mne jejich názory, životní osudy, příběhy. Úkolem téhle profese je zprostředkovat to zajímavé dalším – čtenářům, divákům.
Mají členové kapely smysl pro humor? Co jste s nimi zažila (např. při cestě do USA)?
No to tedy určitě. S nimi - to jsou věčné historky, ale je jich tolik, že se to nedá popsat na papír. Nejvíc jich asi bylo s Mejlou. Pořád jsme se smáli.
Amerika byla strašlivě hektická. Nejlepší bylo, když jsme se s kameramanem plazili rozpáleným New Yorkem a po cestě potkali nějaký americký štáb. Točili nevímco, ale měli s sebou ty obrovské kamiony a doprovodná vozidla a osvětlovací park a občerstvení a obytné přívěsy a zablokovanou dopravu… prostě velkej film, jak se říká. A my se kolem plazili - sami sobě asistenty kamery, režie, zvuku, produkce atp. - točit atmosféru New Yorku a zastavili jsme kus dál na rohu nějaké avenue. Vedle chodníku byla telefonní budka, taková ta otevřená a v ní nějaký černoch. Mladý sympatický kluk v otrhaných džínách a okopaných teniskách. Podíval se na nás s těmi baťohy, stativy a objektivy, přerušil hovor a se zájmem nám povídá: „Movie?“ Kývali jsme, že jo, že movie. A on na Mirka, jestli ta kamera je šestnáctka. A Mirek, ze kterého stékal pot, mu zase vysvětloval, že jo, že točíme dokument a že na super 16mm a tak. Pak nás sjel pohledem, usmál se a povídá: „Low budget film? Like me?“ To mně dostalo.
Dokument v kinech - to je i na dnešní dobu něco výjimečného. Kde všude diváci film uvidí?
Film distribuuje Falcon, tak to bude určitě dobré. Myslím, že by měl jít hlavně v klubových kinech. Stála bych o Aero, Mat, Evald a podobná kina. Má se promítat na Dnech evropského filmu, už teď o něj mají zájem festivaly, jako třeba Finále v Plzni a řada dalších. Přála bych si, aby ho vidělo co nejvíce lidí, hlavně těch mladých. Je to příběh o svobodě ducha, projevu, o lidech, kteří jsou sami sebou. A to je věčný boj.