O dětech, které se odlišují barvou pleti nebo mají nějaké postižení, se mluví dost. Méně už ale o těch, kterým sudičky daly do vínku mimořádné nadání. Jsme ochotni a schopni akceptovat lidi, kteří jsou nadprůměrní? Většinou nejsou bezmocní a často hrozí, že přerostou v takzvané autority. Dítě může být chytřejší než dospělý, než odborník, než učitel, než rodič. Nadprůměrně nadaní mají systém hodnot nastavený jinak než jejich vrstevníci. Proto daleko hůř nacházejí spřízněnou duši, partnera pro komunikaci i pro život.

Jaké je místo těchto malých a mladých osobností v jejich rodině, v dnešním systému školství, v kolektivu? Jak ustát svou výjimečnost a nepodlehnout tlaku nechápajícího, nepřejícího, někdy závistivého a odsuzujícího, jindy pokryteckého a vypočítavého průměru?

Dokumentární cyklus o úskalích spojených s výjimečným nadáním by měl vzbudit zdravou sebereflexi průměru, který mimořádně nadané dětské a mladé osobnosti buď šanci dá, nebo mu ji vezme, a tím často rozhoduje o kvalitě jeho dalšího psychického života.

Na druhou stranu by dokumenty měly být vzkazem pro všechny, kterým „sudičky“ nadělily do kolébky to, co druhým bylo odepřeno, že i když jejich život není jen procházka růžovou zahradou, nejsou se svým trápením sami. Cyklus by měl být povzbuzením, že být mimořádný a jedinečný, není zločin, ale dar, který je třeba hýčkat a rozvíjet. Pozitivní energie všech, kteří jdou za smysluplným cílem, je nakažlivá a zapaluje.

Proto: Zůstaňte sví, jedineční, nenechejte se umlátit šedivým průměrem, pracujete na sobě, radujte se, trapte a prožívejte své zasloužené vteřiny štěstí.