Šumné stopy

Rozhovor s režisérem Radovanem Lipusem

Proč jste si vybrali jako logo „Šumných stop“ právě torzo Atomového dómu, který přežil atomový výbuch v Hirošimě?

Torzo průmyslového paláce v Hirošimě je zřejmě nejznámější stavbou českého architekta ve světě. Musím vás ale poopravit, protože právě tato stavba je pomyslným logem pouze pro japonskou část Šumných stop. Naším záměrem je, aby každá země, kterou v cyklu představíme, měla svou vlastní ikonu. Takže třeba bosenská série má jako logo kašnu od českého architekta Vítka.

Už samotná myšlenka na tento projekt byla určitě přinejmenším odvážná. Jak celý nápad ale vlastně vznikl a jak dlouhá byla cesta k tomu, abyste první sérii „Šumných stop“ opravdu natočili?

První série Šumných stop je výsledkem zhruba pětileté práce. Ve chvíli, kdy jsme dokončovali Šumná města, jsme už zároveň začali přemýšlet, jak budeme v mapování architektury pokračovat dál. Uvažovali jsme o jakémsi pražském cyklu, nakonec jsme se ale rozhodli splatit dluh také těm architektům z českých zemí, kteří se dokázali výrazně prosadit ve světě, a přitom se o nich téměř nic neví.

A jakým způsobem jste tyto architekty vybírali?

Stejně jako Šumná města, ani Šumné stopy by nemohly vznikat bez pomoci našich odborných spolupracovníků a jejich kontaktů. Zmínit chci především pana Jiřího Kudělu, bývalého velvyslance v Bosně a původní profesí historika, který v podstatě znovuobjevil architekta Karla Paříka. V Japonsku pak pro nás byl klíčovou osobou šéf Českého centra v Tokiu Petr Holý. V zemi vycházejícího slunce žije už 13 let a má až neuvěřitelné kontakty, díky nimž jsme se dostali do míst, kam se dostává těžko i samotný Japonec.

Jak se režíruje žasnoucí David Vávra a do jaké míry jste dávali během natáčení prostor improvizaci?

S Davidem Vávrou spolupracuji od roku 1995, kdy jsme začali dělat Šumná města. I když původně jsem netušil, že to bude zrovna on, protože jsem si vymyslel „žasnoucího panáčka“ v klobouku bez konkrétní tváře. A snad můžu říct, že za ty roky náš pracovní vztah přerostl v přátelství. Pokud jde o míru improvizace během natáčení, chápu, že může mnoha lidem na první pohled připadat, že někam přijedeme, David Vávra si zvesela zaimprovizuje a zaveršuje a že prostě jedeme dál. Skutečnost je ale jiná a v každém díle se snažíme vycházet z pečlivě připraveného scénáře. Samozřejmě že třeba v Japonsku docházelo k situacím, kdy jsme některé scény připravovali narychlo až na místě, protože jsme se do vybraných objektů předem nedostali. Jinak ale na přípravu dbáme, třeba i z toho důvodu, že samotné natáčení i přesuny jsou časově náročné, takže na improvizaci zbývá zhruba nějakých 20 %.

Který okamžik z cest po Japonsku vám nejvíce utkvěl v hlavě?

To se dá říct jen těžko, protože měsíc natáčení v Japonsku byl extrémně náročný a splývá mi do jednoho celku. Občas z něho sice „vykoukne“ nějaký okamžik, místo nebo budova, ale opravdu mi v hlavě zůstává spíše celkový dojem z této země. Japonsko je krásné a čisté a žijí v něm milí, zdvořilí a disciplinovaní lidé. To je koneckonců vidět na tom, jak zvládají následky nedávného zemětřesení. Myslím si, že žádný jiný národ by to s takovou silou a brilantností nedokázal. Vedle toho mě v Japonsku potěšila ještě jedna věc, a to atmosféra, která po celou dobu panovala v našem štábu. I když spolupracujeme už řadu let, měsíc intenzivního natáčení v kuse jsme předtím nikdy nezažili. Proto jsem se bál vypjatých situací a ponorkové nemoci, které se ale naštěstí nedostavily. Celé natáčení sice proběhlo dramaticky a s nějakými zdravotními problémy, ale všichni si za to, jak bravurně ho dokázali zvládnout, zaslouží velkou pochvalu.

Kolik českých architektů v první sérii divákovi představíte a příběh kterého z nich vám osobně takříkajíc nejvíce přirostl k srdci?

Oproti Šumným městům, ve kterých jsme se zaměřovali hlavně na architektonickou tvář českých měst, sledujeme v Šumných stopách především osudy vybraných architektů. V Japonsku tak jdeme po stopách Jana Letzela, Bedřicha Feuersteina, Jana Josefa Švagra a Antonína Raymonda. Nezapomněli jsme ale ani na Raymondovi žáky a pokračovatele, kteří v této zemi mnohdy působí i v současnosti. Z Bosny pak představíme především gigantické dílo Karla Paříka a osudy jeho spolupracovníků, mezi kterými byli například Alexandr Vítek nebo Josef Pospíšil. A každého z těchto autorů mám svým způsobem rád. Všichni si zaslouží obdiv a respekt za to, že sebrali odvahu a vydali se do světa, který byl v jejich době výrazně jiný a jistým způsobem i nebezpečnější než dnes.

Proč jste si na úvod Šumných stop vybrali právě Japonsko a Bosnu a do kterých dalších zemí se s vámi v budoucnu podíváme?

Japonsko je jedna z nejvzdálenějších zemí, ve kterých čeští architekti působili. Hráli tam důležitou roli a dá se říct, že spoluzakládali tamní architekturu. Bosna je sice geograficky blízko, přesto si myslím, že je mnoha lidmi neprávem opomíjená, což je škoda. A tuto napínavou polaritu mezi vzdáleným a blízkým, exotickým a jakoby „domáckým“ bychom rádi dodržovali i v dalších pokračováních, pokud se nám podaří je natočit. Pro další sérii tak přemýšlíme o Slovinsku a Izraeli, ale všechno je zatím ve stádiu příprav bez jistého výsledku. Takže uvidíme.

Proč by měl televizní divák „Šumné stopy“ pravidelně sledovat? Na co všechno se může těšit?

Minimálně určitě proto, že uvidí zajímavé obrázky, které ve většině případů na obrazovkách českých televizí dosud vidět nemohl. V Japonsku i v Bosně se nám totiž podařilo dostat do míst, kam se normální člověk nedostane, což je případ třeba tokijského golfového klubu, mezi jehož členy patří i japonská císařská rodina. A když to vezmu z jiné stránky, Šumné stopy by se divákovi mohly líbit třeba proto, že si díky nim bude moci rozšířit povědomí o Češích ve světě a jejich přínosu světové architektuře.