Tvůrci Šumných stop David Vávra a Radovan Lipus o natáčení v Austrálii a na Novém Zélandu
Jakým architektům se nové díly věnují?
Lipus: Zmínil bych Alexe Jelínka, který studoval v Praze na architektuře a utekl za dramatických okolností. Po únoru 1948 unesli s kamarádem letadlo, přeletěli do americké okupační zóny a přes Německo se Jelínek dostal až do Austrálie. Tam se hned svojí první stavbou dostal do top ten australské architektury – Benjamin House v Canbeře. To je stavba, která byla publikována v mnoha světových architektonických časopisech a do dneška tvoří jednu z ikon rodinného bydlení.
Také je pozoruhodný osud Joe Chromého, Josefa Chromého, který se tam prosadil v několika oborech. Nejdřív jako podnikatel, vybudoval obrovský masokombinát Blue Ribbon. V sedmdesáti letech ho prodal a místo toho, aby odešel do důchodu, tak začal nový byznys a to vinařství. Vyhrál soutěž o nejlepší Chardonnay světa, dostal Řád britského impéria a večeřel s britskou královnou. Dnes patří k jedněm z nejvlivnějších Tasmánců.
A také stojí za pozornost Frank Starý, který v Hobartu vybudoval přes 100 realizací, zejména rodinných a nájemních domů. To je člověk, který se vepsal do tváře Hobartu zásadním způsobem.
Vávra: Ono se to dobře pamatuje, že v Tasmánii je Starý a Chromý. Dvě osobnosti. A pak je tady ještě zmíněný Jindřich Kulka, asistent Adolfa Loose. Protože jak Loos ke konci života nenáviděl rýsování, tak všechny projekty za něj rýsovali jeho asistenti. Heinrich Kulka měl potom s ním společný ateliér a stojí pod všemi významnými plzeňskými realizacemi. Stal se takovým zakladatelem novozélandské moderní architektury.
Lipus: A je tam třeba taky jméno Vladimír Čačala, což je architekt, který tam má řadu luxusních vil a který by si zasloužil taky samostatný díl.
Když jsme se do toho materiálu zabořili, tak se objevovala stále nová a nová jména. Třeba jsme se vůbec nezmínili o architektu Mühlsteinovi, který tam pod jménem Milston udělal spoustu významných projektů. O architektech, kteří tam teď působí - Davidův spolužák staví mrakodrapy v Sydney. Ale bohužel, i když jsme se snažili dostat do jednoho dílu řadu jmen, tak stejně se na mnoho tvůrců nedostalo. Takže to je úkol pro nějaké naše pokračovatele.
Jak probíhá příprava před každým dílem?
Vávra: My jezdíme na obhlídky. Zjistili jsme, že není možno o architektuře hovořit, když jste na tom místě nebyli. Protože součást architektury je i vůně té země a jídlo a jak svítí slunce… tady slunce svítí ze severu. Takže musíte tam být alespoň týden, abyste nasáli atmosféru.
Byli jsme zvyklí z jiných zemí, že všude se zamyká. V Brazílii, když odjedete na týden, tak si musíte najmout hlídací služby se psem. A tady nám řekli: Běžte po té silnici, půjdete cestičkou, tam jsou vrátka, ty otevřete a dojdete na zahradu…
Lipus: Nikde jinde jsme asi nezažili, že by nás majitelé nechali točit ve svém rodinném domě a řekli: Až dotočíte, zamkněte, a vhoďte klíče do schránky. Šli prostě pryč. To se nám stalo v Tasmánii, i na Novém Zélandu, několikrát.
Vávra: Anebo i v domě Blumenthal. Když jsme přišli, tak odjeli do kavárny.
Kam se vydáte příště?
Vávra: To uvidíme. My už jdeme ke konci. Já jsem řekl do důchodu a dost! To jsou ještě dva roky, a protože bylo 66 Šumných měst, tak chceme, aby bylo 66 Šumných stop.
Lipus: Rádi bychom natočili Ukrajinu, Švýcarsko a zakončili to Slovenskem.
Vávra: Poslední záběr by měl být v Košicích v restauraci Golem.
Lipus: A já si myslím, že Slovensko se nám do pěti dílů nevejde. A na Ukrajině je toho samozřejmě spousta, nejen na Podkarpatské Rusi. A ve Švýcarsku taky. Švýcarsko byla země, která vzala neuvěřitelné množství Čechů po srpnu 1968 a ti se tam úspěšně etablovali. Těch zemí je mnoho. Vůbec jsme se nedotkli Severní Ameriky, Chicago je nabité českými stavbami. Ale i v Africe jsou české stavby, v Indii také. To není tak, že by nebylo co točit…