Bitva o život

Rozhovor s tvůrci

Natáčet film ve třech je dost netradiční postup. Odnesl jste si pozitivní či negativní zkušenost ze spolupráce s dvěma dalšími režiséry?

Miroslav Janek: Natáčet film ve třech je nejen netradiční postup, ale hlavně naprostá pitomost a pošetilost. To jsme věděli hned od začátku, nicméně přípravy a samotné natáčení mě ohromně bavilo, vedli jsme hutný dialog a zážitků bylo taky dost. Tato idylka se však ve střižně proměnila ve svůj pravý opak. Zde narazily nůžky na kámen, kámen byl obalen papírem, papír posléze rozstříhán nůžkami. Pro mě to přestala být radost, zato se celkem rád a v klidu dneska na ten filmeček podívám, protože se na něj můžu dívat jako na film někoho jiného a nemusím se mučit autorskými pochybami.

Vít Janeček: Natáčení ve třech nebylo věcí rozhodnutí, ale byla to danost náhodného společného zážitku, kterou jsme přijali jako experimentální východisko. Koncept natáčení i výsledného tvaru se do poslední chvíle velmi proměňoval, a když to rekapituluji, myslím, že přítomnost trojice vytvořila jedinečnou situaci, která dala vniknout do scén (a vzniknout scénám), které by se za přítomnosti jednoho režiséra vyvíjely jinak. Také běžná nervozita a stres, jestli film spěje ke smysluplnému konci, se rozložil do více těl a pociťovaná fikce lehkosti a svobody z nás snázeji učinila specifickou součást výjimečné lidské obce, která figuruje před kamerou. Pobyt a natáčení v Bystrém a objevování dalších a dalších dimenzí zdejšího společenského života i tvořivé propojení s Mírou a Romanem pro mě byly nejintenzivnějšími momenty více než onoho roku, kdy jsme tam jezdili.

Ve fázi střihu jsme si uvědomili, že kdyby měl být náš experiment důslednější, měli bychom z celého materiálu každý sestříhat svůj tvar. Vznikly by možná dost různé filmy, které by se mohly pouštět spolu a nejspíš by i vytvořily komplexnější obraz, než společný film Bitva o život. Jeho půdorys po kolektivní úvaze nad materiálem (víceméně respektující chronologii natočených událostí) vytvořila střihačka Tonička Janková, která se tak stala čtvrtým spolurežisérem. V této fázi se také začala projevovat různost vnímání a myšlení každého z nás, takže závěr probíhal spíš neradostně. Výsledek ale není vysloveně kompromisem, protože zmíněný půdorys zůstal zachován a na něm jsme pracovali dál až k finální podobě. Nevyhnutným negativním aspektem však je, že ve filmu zůstaly či z něj naopak vypadly dílčí sekvence, záběry nebo spojení, které byly vždy pro někoho z nás těžko přijatelné či naopak důležité. Přesto myslím, že základní zdroj síly – obraz přesahujícího se života obyvatel Bystrého – se daří zpřítomnit, takže může proudit dál do světa.

Roman Vávra: Nevím, jestli bych svůj pocit vůbec nazýval zkušeností, protože mi bylo od začátku jasné, že se jedná o výjimečnou záležitost a že se něco takového už nebude opakovat – alespoň ne v této konstelaci. A ve zkušenosti by, myslím, měla být zakódována právě možnost zopakování. Jinak můj pocit – díky poctivému přístupu mých kolegů – je veskrze pozitivní, jelikož „režijní opuštěnost v pochybnostech“ byla takto úlevně třetinová.

Ve filmu Bitva o život jsme svědky pestrých lidových „taškařic a veselic“ – co pro vás znamená „lidová zábava“? V dnešní době nabírá jemně pejorativní zabarvení, stejně jako kdysi folklór… Čím je pro vás?

Miroslav Janek: Dobře se najíst, řádně si vypít, hodně se zasmát, zazpívat si z plných plic, divoce si zatančit a pak se hezky pomilovat – to je pro mě souhvězdí lidové zábavy. A že v dnešní době nabírá jemně pejorativního zabarvení? Proč? Nevšimnul jsem si. Nevím. Cožpak lidé internetu rádi nejí, nepijí, nesmějí se, nezpívají, netančí, nesouloží? Nejdůležitější aspekt lidové zábavy je: dělat si ze všeho srandu, zejména pak sám ze sebe.

Vít Janeček: Původní pracovní název filmu byl dokonce Prameny folklóru, přičemž nezatížený smysl pojmu „folklór" nejspíš znamená lidovou kulturu, která utváří svou podobu ve vztahu k přírodě, ke každodennímu životu, ke konkrétnímu místu a jeho lidem nebo bytostem a je příznačná spontánním projevem a častou karnevalizací velkých mýtů, dějinných událostí či osob. Jestliže se pojem „lidová zábava" stal pejorativním, může to být snad proto, že podobně jako se kdysi „folklór" stal politickou záležitostí, ve smyslu demonstrování péče o tradice lidu, a došlo k jeho profesionalizaci, dnes se „lidová zábava" stala nezpochybnitelným nadžánrem hlavních vysílacích časů hlavních televizních kanálů a jako specifický příklad pojmu „globální vesnice" výrazně akcentuje to druhé slovo v termínu popisujícím dnešní realitu.

Na první pohled by se mohlo zdát (a nějakou dobu to tak možná i bylo), že televizní profesionalizace ochotnického vystoupení, vyprávění historek, scénky na tancovačce, soutěže či jiné druhy venkovských zábav utlumila potřebu jejich živé, lokální existence. Příklad Bystrého (a příklady dále přibývají) však ukazuje, že skutečný folklór překonává fázi televize a vyráží s novou spontaneitou a ve své dionýsovské podobě, která do sebe nakonec absorbuje i podněty z profesionální sféry a roste do nových krásných podob. Obřad vzývání Velkého Vagina na pyžamovém plese nebo některé soutěže a performance při této i jiných příležitostech pro mě mají svou fascinující metafyziku, jejíž přítomnost napovídá: nic není ztraceno!

Roman Vávra: Je rozdíl mezi „folklórem na objednávku“ padesátých let, „lidovou zábavou“ á la TV Nova a přirozenou chutí se bavit. Tyto „taškařice a veselice“ jsou snad ovlivněny náladami „shora“, možná jsou i načichlé éterem, ale vznikají hlavně proto, že se jejich aktéři takto bavit prostě chtějí. Rád jsem se proto i s mými přáteli nechával „lidovou zábavou“ v Bystrém strhávat.

Nebylo nutné „realitu“ v Bystrém manipulovat, jemně ovlivňovat? Nepomáhali jste vyvolávat situace, které jste následně natáčeli, nebo je vše, co se ve filmu odehrává – to bizarní panoptikum, spontánní?

Miroslav Janek: Sdružení Vag-I-Noviny chtělo uspořádat soukromou oslavu Silvestra 2000 někde na chalupě, tak jsme je přemluvili, aby uspořádali veřejnou oslavu v místní hospodě. Do scénáře jsme jim však nezasahovali. Taky jsme dovezli čtveřici důchodkyň k opuštěné textilní fabričce. Jinak se to všechno dělo spontánně.

Vít Janeček: Jedinou manipulovanou stylizací při natáčení je čtení z místní kroniky, vše ostatní je pozorování zaznamenávané kamerou, přičemž zrod některých situací podpořila právě naše přítomnost (je to však manipulace?). K manipulaci došlo samozřejmě při střihu, kde se například kvůli hustotě dění vytváří umělé, ale ne vnitřně nepravdivé časové souslednosti, nebo kde z uměleckých důvodů vznikly například některé umělé atmosféry a významová spojení, které může divák (či spoluautor) dle svého vkusu ocenit, nebo odmítnout.

Roman Vávra: Troufám si tvrdit, že z onoho „bizarního panoptika“ je ve filmu spontánní všechno. Na druhou stranu už tím, jak namíříte kameru, že tam vůbec jako filmaři jste a pak natočené sestříháte, onu skutečnost nějak ovlivňujete, či přetváříte. Ale to asi nebylo předmětem dotazu, tudíž – nebylo nutné „realitu“ manipulovat.

Proč jste zvolili název Bitva o život?

Miroslav Janek: Akce, která nás do Bystrého přilákala, se jmenuje Bitva o Janov. Později, když jsme plánovali další natáčení a když jsme vybírali úryvky z místní kroniky, došlo nám, že to, co chceme do filmu dostat, je pocit, který by se dal označit jako Bitva o život.

Vít Janeček: Název lze brát jako nadsázku, ale zároveň akcentuje skutečnosti, které do filmu spíš jen prosvítají.

Roman Vávra: Nějak ten název padl a nejen mně se líbil.