Poslední obraz pana Waldese
Na podzim roku 1999, deset let po revoluci, která v českých zemích znamenala znovuzavedení principu nedotknutelného soukromého majetku, čeřily hladinu českého tisku zprávy o sporu Waldes kontra Národní galerie. Jindřichu Waldesovi, zakladateli továrny Koh-I-Noor, příteli a mecenáši malíře Františka Kupky, poprvé sebrali jeho sbírku uměleckých předmětů nacisté. Ti mu za ni alespoň formálně zaplatili tři marky. Když mu ji po válce konfiskovali komunisté, nedali mu za ni pochopitelně nic. Po revoluci slíbila celou sbírku vrátit jeho synovi Jiřímu Národní galerie. Potom ji slíbila odkoupit. Měla sice předkupní právo, ale neměla peníze. Když se tedy Waldes začal ohlížet po jiném kupci, vyhlásila NG Obrazárnu za kulturní památku, protože kulturní památky je ze zákona zakázáno prodávat. Ačkoli jde, zvláště v kontextu postkomunistických zemí, o velmi zajímavou a vděčnou mediální kauzu, dokument Martina Pátka ji neřeší. Spíše si všímá lidských osudů a širších souvislostí. Příběh Jiřího Waldese a jeho rodiny svým způsobem odráží některé základní problémy tohoto století.