Rozhovor s režisérem filmu Vítem Klusákem

Co vás přimělo vydat se s kamerou do nejodlehlejšího koutu ČR – do Nošovic?

V Respektu jsem narazil na článek Jáchyma Topola, byla to reportáž, ve které líčil atmosféru v rozhádaných Nošovicích – výkupy byly čerstvě dokončeny a část Nošovjanů nemohla přenést přes srdce, že se z pole uprostřed jejich vsi stane průmyslová zóna. Že zelí a brambory vystřídají auta. Na fotografii byl nějaký muž v nezvyklém klobouku a v článku říkal, že „pole bylo srdce vesnice a to teď skončilo a Nošovice jsou mrtvé“. Psalo se tam o vztahu k půdě a také o skupině majitelů, kteří zarytě pozemky prodat nechtěli, ale za podivuhodných okolností nakonec všichni do jednoho podepsali. Sehnal jsem si víc informací a do Nošovic se krátce na to i vydal, přijel jsem tam poprvé v lednu 2006, měsíc po těch dramatických výkupech. Pána z fotografie nedalo velkou práci najít – byl to Stanislav Vojkovský, místní enfant terrible, charizmatický komentátor, kterému však není radno všechno věřit. Posadil si na hlavu klobouk z bílé plsti a vzal mě na vycházku do těch zasněžených polí, v té době tam ještě bylo všechno při starém. A v jednu chvíli mezi námi proběhl následující rozhovor – ptal jsem se: Co bude s těmi domy? – Ty zboří. – A ta pole? – Ty odbagrují. – A tyhle dva potoky? – Potoky zahrabou do země. – A ty hory? – Ty tu zůstanou.

Čím vás ten příběh zaujal, že jste se do Nošovic vracel po čtyři roky?

Asi nejpřesněji to v jednom fejetonu o nošovické kauze vyjádřil Ivan Hoffman – bída samozřejmosti. Bída samozřejmosti, se kterou se celý ten příběh odehrál. Samozřejmost, se kterou naši politici vítají nadnárodní koncern a za nesmírných ústupků ho zvou na zelenou louku. Samozřejmost, se kterou se násilí na společenství jedné vesnice ospravedlňuje tzv. veřejným zájmem. A konečně samozřejmost, že chrlit auta je dobrá věc. Český stát na investičních pobídkách zaplatil za jedno pracovní místo 4.500.000 korun. Nechápu, jak se tohle může vyplatit a dovedu si představit, že se to dost možná vůbec nevyplatí, protože škodu v podobě asfaltem zalepeného kusu země nikdo pořádně spočítat neumí.

Bylo by podle vás správnější, kdyby automobilka v Nošovicích nestála?

Rozhodně by to bylo správné: továrny na zelenou louku jednoduše nepatří. Staví se tam jen proto, že je to tak pro investory levnější – nemusejí totiž likvidovat ekologické znečištění po svých předchůdcích. Korejci si mohli vybrat ze tří lokalit a zvolili zelenou louku v Nošovicích, přitom další dva prostory, které byly ve hře – Holešov a Mošnov – jsou brownfieldy. A pak jsou tu ty výhrůžné anonymy – někteří z majitelů svou část pole prodali jen proto, že se báli o život svůj nebo svých blízkých. Politici v čele s tehdejším hejtmanem Evženem Tošenovským a jeho náměstkem Pavlem Drobilem (dnešním ministrem životního prostředí) měli výkupy po těch anonymech okamžitě zastavit. Nejenže to neudělali, ale naopak té atmosféry strachu zneužili. Poslali do obce policejní hlídky, které postávali před domy těch, co byli proti zóně, a tím bylo dílo zkázy dokonáno – i ti nejzatvrzelejší se lekli, uvěřili, že jim skutečně něco hrozí a raději se vzdali a podepsali. Pan Havlas říká, že pak celý večer „bečel ve sklepě“. Přirovnává to celé ke kolektivizaci v 50. letech, při které to pole brali jeho tatínkovi komunisti. „Je to pořád to samé… Sice za to tentokrát zaplatili, ale nic se nezměnilo – zase nás donutili. Úplně stejně jako tenkrát.“ Paradoxní je, že komunisté nechali pole polem, ale dnes už je z něj parkoviště a do původního stavu vrátit nikdy nepůjde.

Jak rozumíte tomu, že nakonec všichni povolili a podepsali i ti nejzatvrzelejší odpůrci stavby?

To stěží pochopíte, když celý život nežijete ve vsi, která má 900 obyvatel. Krajští politici totiž použili ještě jeden strašidelný úskok – v době výkupů nabídli všem obyvatelům, bez ohledu na to, zda nějaké pole vlastní, či nikoliv, tzv. kompenzaci za zhoršené životní podmínky při výstavbě továrny: 100.000 korun. A to rozhodlo. Sousedé a často i přátelé, kteří do té doby podporovali nemalou skupinu sedláků, kteří prodeji odolávali, náhle otočili – sto tisíc je v tomhle chudém kraji spousta peněz. Tošenovskému s Drobilem se jednoduše povedlo poštvat lidi proti sobě a ti si to mezi sebou vyřídili. Tohle by v anonymním měste nefungovalo, ale ve vsi vás každý zná a nelze tam žít v nenávisti.

A svou velkou roli sehrála i lhostejnost – lidé se po 40 letech v komunismu odnaučili angažovat ve věcech veřejných, nezajímají se o to, co se děje na jejich obecním zastupitelstvu, natož v parlamentu. Kolik Nošovjanů mi říkalo, jak byli zaskočení, když se rozkřiklo, že na obci odhlasovali průmyslovou zónu v samém srdci vesnice. Vůbec netušili, že se něco takového chystá! Zpočátku obhlídek jsem bydlel u lidí, kteří byli pro továrnu. Argumentovali, že už je v obci pivovar, takže je další fabrika nezaskočí. Vůbec netušili, že Hyundai bude 20x větší! Když jsem jim to v mapě kreslil, tak na mě koukali jak na blázna. Lidé prostě nevědí a ani nechtějí vědět, co se kolem nich děje. Raději sedí doma a do ničeho se nepletou.

Kolik času jste v Nošovicích se štábem strávili?

Zpočátku jsem tam dost času strávil sám, vracel jsem se co čtvrt roku většinou na týden. A s štábem jsme tam prožili takřka celé léto 2009 a pak se ještě přibližně 6x vrátili. Dohromady 60 natáčecích dní. Točili jsme na film a tahle technologie, zvlášť u podobně stylizovaného dokumentu, dost zdržuje. Ale právě k užitku věci zdržuje: zbystřuje vnímání, každý záběr je událost, kamera vrčí, točí se v ní skutečný filmový pás a vy víte, že to nepůjde vrátit, smazat.

Jak vznikl ten neobvykle delší název filmu? Vše pro dobro světa a Nošovic…

„Vše pro dobro světa“ je úryvek z reklamního sloganu společnosti Hyundai, který hlásá, že dělají vše pro dobro světa a nikdy nepřestanou… Název jsme si s laskavým svolením pana redaktora Netočného vypůjčili z titulku jeho článku na aktuálně.cz.

Jak se vám podařilo proniknout do automobilky? Její manažeři přece museli tušit, že nepřicházíte točit reklamu na Hyundai.

Myslím, že se domnívali, že to píárově ukormidlují. Už jsem setkal s tím, že tyhle velké firmy a jejich představitelé často sami nevidí, co je na jejich fungování strašidelného a dokonce zdobí své areály obřími nápisy typu Společně vytváříme budoucnost, aniž jim dochází, že tenhle výkřik nic neříká o povaze a kvalitě té budoucnosti.

Lidé tu nesedí v kancelářích, ale v tzv. open-space hale schovaní v takových šedivých kójích, chodí se v šedomodrých uniformách, montéři na lince mají 54,5 vteřiny na svůj stále tentýž úkon, v obří montovně znějí ze všech stran takové syntezátorové melodie (např. ústřední motiv Pro Elišku), jež ohlašují, že se robot brzy pustí do práce a tiskový mluvčí se chlubí, že z celé původní krajiny o rozloze 300 ha zachovali ostrůvek sedmi lip, protože v nich dříve stála Boží muka, tak jim bylo trapno je kácet, nebo rozsazovat. Mimochodem jeden z těch stromů už usychá, ale to nám zakázali natáčet.

Velkou inspirací při zobrazování výše uvedeného nám byl s kameramanem Kubou Halouskem a výtvarníkem Radimem Peškem Playtime od Jacquese Tatiho. Zásadní film, jeden z nejlepších.

Vidělo už film vedení Hyundai?

Zatím nikoliv. Jedeme jim ho pustit za týden do zasedačky, kde školí za zpěvu korejské lidovky Arerang nové zaměstanance. I ta naše projekce bude tlumočena do korejštiny… Máme signály, že si na nás jejich právníci brousí zuby, takže mě a šéfprodukční Terezu Horskou doprovází taky právník – Pavel Franc z EPS.

Zkusil jste si šlapat zelí?

Nikoliv, nemám patřičná zdravotní vyšetření, abych mohl pracovat v potravinářském průmyslu a pan Černý, šéf zelárny, je na tyhle pravidla ras. Ale dovolil mi okopávat a to mě bavilo moc – je to totiž typ práce, kdy za sebou hned vidíte smysluplný výsledek, což se o filmu rozhodně říct nedá.

Překvapil jste při práci na tomto filmu něčím sám sebe?

Porušil jsem veškerá své předsevzetí, která souvisejí především s filmem Český sen - kvůli nošovickému filmu jsem natočil reklamu…víc ale prozrazovat nebudu, snad jen doporučení, aby diváci neodcházeli před koncem titulků…

A kam zmizel „strašák-do-parkoviště“, bizardní rekvizita, kterou svařil pan Vojkovský, jedna z výrazných postav filmu?

Schováváme ho na Kohutce, což je skvělá hospoda s kamarádskými majiteli ve Vyšních Lhotách, kde byl štáb po celé natáčení ubytován. Nošovický pan starosta si totiž výslovně nepřál, aby ta „nevzhledná podivnost“ zůstávala na pozemku obce, navíc stále doufá, že Hyundai zaplatí obecní kanalizaci, takže si nechce s automobilkou rozházet vztahy… A v Hyundai strašáka také nechtěli, že prý si ho neobjednali…

Souvisela nějak korupční aféra nejvyššího šéfa koncernu Hyundai s nošovickou zónou?

Těžko říct, ale nelze to vyloučit. Faktem je, že Čong Mong-ku, předseda představenstva společnosti Hyundai, byl zatčen, držen ve vazbě a odsouzen za to, že byla prokázána existence černých fondů, z nichž Hyundai uplácel politiky ve svůj prospěch. Takhle věc popisují média. Zda byli mezi těmi politiky i české tváře, to netuším.

Co se stalo s Ondřejem Frankem, který byl z továrny vyhozen mimo jiné i proto, že byl svými nadřízenými přistižen, jak si vám filmařům stěžuje na šikanu v Hyundai?

Ondra se nám přihlásil sám, když nás viděl s kamerou v továrně. Hned na první schůzce jsme ho upozorňovali, že pakliže ve filmu vystoupí, riskuje zaměstnání, ať si to dobře rozmyslí. Řekl, že na práci v automobilce není existenčně závislý a že nedokáže mlčet, když vidí, jak se s lidmi v Hyundai zachází. Poslední kapkou bylo, když jsme ho natočili, jak si pod každým autem stoupá na špičky na obtížné pozici na lince, kam byl přemístěn za trest, protože nechtěl chodit na dobrovolné přesčasy. Přistihli nás tam jeho nadřízení a Ondra byl krátce na to vyhozen (výpověď proběhla na základě zjevně vykonstruovaných obvinění – Ondřej například obdržel tzv. vytýkací dopis za to, že na pracovišti překročil jakousi pomyslnou čáru).

Po vyhazovu pomáhal svému tátovi, který vlastní hospodu a pak byl krátce přihlášený na pracáku – když jsem s ním naposledy mluvil, tak říkal, že jde na pohovor do firmy, která montuje televizní satelity.

Vtipné je, že Ondra svým neslavným vyhazovem otrokářskou situaci v Hyundai nakonec skutečně změnil: jeho příběh vyšel v regionálním časopisu Sedmička a krátce na to v továrně proběhla spontální půldenní stávka, díky níž se věci daly do pohybu a vedení Hyundai se muselo zavázat, že svoje praktiky vůči zaměstnancům přehodnotí.

Film je v závěrečných titulcích věnován jisté „Kateřině“ – prozradíte, o koho se jedná?

Kateřina Šedá je moje bývalá žena a měla na filmu původně spolupracovat, což se nakonec nepovedlo. Je to jedna z našich nejnadanějších – a ve světě nejocenovanějších – výtvarnic a touhle formou jsem jí chtěl především poděkovat za všechno, co mě naučila.

Kdy váš film vyrazí do kin?

Festivalová premiéra se odehraje na letošním MFDF v Jihlavě (poslední týden v říjnu) a vypadá to, že to bude premiéra se vším všudy včetně delagace – účast přislíbil i autor strašáka, pan Vojkovský, který nebyl v kině už desítky let. A brzy bychom rádi film pustili v samotných Nošovicích, protože tam patří především a na nošovické publikum jsem myslel celý ten půlrok ve střižně. Oficiální distribuční premiéra je trochu ve hvězdách, s distributorem jednáme a nejpozději zkraje příští roku se film v kinech objeví.

Rozhovory