Rozhovory

Úvod

Martha Issová

„Být jen se svou fantazií“

V našem časopise si sní nepovídáme poprvé. Před rokem, téměř na den, si odvážela z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech cenu za herecký výkon ve filmu Děti noci. Hraje v pohádkách, v seriálech, diváci mají v živé paměti její Katku Erhartovou z Dobré čtvrti, točí nový film, hraje v Dejvickém divadle. Tentokrát jsme ji ale zastihli s knihou v ruce. Je totiž mezi hosty pozvanými do dalšiho televizního dílu celonárodní ankety Kniha mého srdce.

Vzpomenete si na svou první knížku? Třeba na takovou, kterou jste ani nečetla, možná jste se do ní přímo zakousla, takové odolné knížečky se přece pro nejmenší vydávají.
To je pravda, ale že bych do knížek kousala, to si pochopitelně pamatovat nemohu. Nicméně vím zcela jistě, že první knížka, kterou mi četli rodiče a na kterou si pamatuji, byla Trnkova Zahrada. O něco později jsem už četla sama Werichovo Fimfárum.

Jaký vztah ke knihám jste si odnesla z domova?
Knihy mám moc ráda, protože nám umožňují být jen se svou fantazií. Když člověk čte, je jenom na něm, jak si to všechno bude představovat, a to mě nikdy nepřestane bavit. Za svůj láskyplný vztah ke knihám vděčím svým rodičům a jejich knihovně. Začala jsem číst brzy, a jak říkám, úplně mě to nadchlo. Takže jsem postupně přečetla všechno, co se doma přečíst dalo. K tomu pochopitelně neustále přibývaly nové knihy a já četla a četla. Rodiče mě do čtení nikdy nenutili, četla jsem, protože jsem číst chtěla. To, že jsou oba vášniví čtenáři, mě ale určitě hodně inspirovalo, stejně jako moje učitelka češtiny a literatury, paní Kateřina Udatná. Lásku ke knihám ve mně dál prohlubovala, za což jsem jí nesmírně vděčná.

Která z knih zůstává ve vašem srdci nad jiné?
Tak to vím jistě, že na tuhle otázku neumím odpovědět. Mám knihy, které pro mě v určitém období života byly zásadnější než jiné. Je jich ale hodně, určitě bych nějakou zapomněla zmínit a to by mi bylo líto. Mám ale jednu knihu, ke které se vracím nejčastěji, a tou je Prorok libanonského básníka Chálíla Džibrána.

Jaká literatura vás zajímá, co čtete právě teď?
Zajímá mě skoro všechno. Nejraději mám beletrii, ale čtu také literaturu naučnou, odbornou, dětskou, životopisy, poezii. Právě jsem dočetla Heroinové deníky Nikkyho Sixxe, což je kniha poměrně dost depresivní, ale je dobré si ji přečíst. Dokonce myslím, že by ji mohli na školách používat jako protidrogovou prevenci. Asi jen náhodou se podruhé pouštím do knihy Myši Natálie Mooshabrové od Ladislava Fuchse. Poprvé jsem ji četla už dávno a teď, čerstvě nastěhovaná v novém bytě, při vybalování a ukládání knih do knihovny, jsem si právě tuhle nechala u postele.

Jste na knihách nějakým způsobem závislá?
Nevím, jestli je to závislost, ale jsem za každou možnost, kdy si můžu číst, vděčná. Ještě raději jsem, když mám na čtení dostatek času. Protože, když nějakou knihu začnu číst, tak se mi pak nechce dělat nic jiného. Například posledního Harryho Pottera jsem četla s pauzami na jídlo a pití den a noc. Před další knihou si dopřeju přestávku, abych to mohla vstřebat. Délka pauzy je taková, jak silně na mě ta předešlá zapůsobila.

Co vás na knize upoutá v první řadě: reference přátel, obal, jaké další atributy jsou pro vás podstatné?
Pokaždé je tomu jinak. Někdy mě na nějakou knihu upozorní kamarádi, na některé autory už předem čekám, jindy mě zaujme grafická úprava, což musím říci, bývá matoucí. Přečetla jsem už několik krásných knih, které u nás vyšly, ale jejich přebal nebyl přitažlivý, spíš naopak… A jindy některé knihy si podle mě zas tak pěkný obal ani nezaslouží.

Když jsem vás volala, točila jste mimo Prahu, prozraďte co? Kde vás potkáme v současné době?
Točím v Ostravě film Mammas and Pappas s Alicí Nellis. Je zvláštní tím, že scénář zná jen Alice a všechno vzniká improvizací podle jejích instrukcí. Bude to povídkový film a já jsem moc ráda, že se ho účastním. Kromě toho hraji v Dejvickém divadle, nejnověji představení Debris, což je rodinná hra o dvou sourozencích, kterým se věci nějakým způsobem zcela vymkly z rukou. Srdečně vás na ni zvu a těším se.

Moderátor Jaroslav Dušek

„Nejčastěji čtu ve vlaku, v posteli a ve vaně“

Čím vám projekt Kniha mého srdce imponuje?
Nevím, zda mi doslova imponuje, ale líbí se mi jeho název, který lze vnímat i tak, že naše srdce může být knihou.

Pro kterou knihu byste hlasoval a proč?
Já bych právě hlasoval pro Knihu – Srdce.

Jak dlouho jste nabídku na moderování tohoto projektu zvažoval?
Několik vteřin. Řídím se intuicí. Bylo to při rozhovoru s Alešem Ulmem.

Které knihy vás od dětství do současnosti nejvíce ovlivnily?
Foglarovky, mayovky, verneovky, Hvízdavý Dan, Pobožný střelec, Sám a sám, Eduard Fiker, Jack London. Četl jsem všechno možné, měli jsme doma velkou knihovnu, mnoho knih z Evropského literárního klubu. Jako dítě jsem četl po nocích s lampičkou pod peřinou. Ale nejvíc ze všech mě ovlivnila má vnitřní kniha – ono „skryté vědění“, uložené v oné zvláštní Knize života v naší DNA.

Jaký je vlastně váš vztah k anketám?
Nijak zvlášť mě nepřitahují. Je to hra, kterou nehrávám často.

Ke které knize se jako čtenář rád vracíte?
K té své vnitřní. Jinak třeba Anick de Souzenelle: Symbolismus lidského těla, knihy Eckharta Tolla, Anthonyho de Mella, Khalila Gibrana, Dona Miguela Ruize, Victora Sancheze, Maurice Cotterella, Carla Johanna Callemana a podobných autorů, kteří vás překvapí i při opakovaném čtení.

Souhlasíte s názorem, že dnes lidé všeobecně málo čtou?
Nevím, nemám o tom žádný důkladný přehled. Shodou životních okolností se naopak stýkám s lidmi, kteří čtou hojně. Čtou nejen v knihách, ale i v přírodě, v kamenech, ve stromech, ve vesmíru, ve tvářích, v očích. Je to napínavá četba.

Vedli vás rodiče ke čtení?
Rodiče byli moudří, k ničemu nás „nevedli“, nechali nás, ať se vedeme sami...

Kterou knihu právě čtete?
Drunvalo Melchizedek: Prastaré tajemství Květu života, svazek 1.

Které literární žánry jsou vám blízké?
Čtu napříč žánry. Všude se vyskytne něco pro mne.

Na kterém místě čtete knihy nejčastěji a na kterém nejraději?
Nejčastěji čtu asi ve vlaku na cestách mezi Černošicemi a Prahou, ráno a večer v posteli, při odkyselovací koupeli ve vaně či u jen tak u stolu, při čaji. Nejraději se pročítám v noci svými sny.

S kterým ze spisovatelů, jejichž knížky tě ohromily, by ses rád setkal a na co se jich případně zeptal?
Rád bych se setkal s Jaroslavem Foglarem. Vyptával bych se ho na to, jak tu záhadnou symboliku do svých knih dostával, jestli to byla intuice, nebo jestli četl třeba Junga. Zkrátka mě zajímá, co ho inspirovalo. Také bych rád potkal Karla Maye, který by mi snad osvětlil, jakým zvláštním obratem se ve svém životě stal z podvodníka hlubokým esoterikem.

I tys prošel, pro mnohé nepochopitelnými obraty ve svém životě, nemáš chuť něco o tom napsat?
Víš co, existuje tolik úžasných knih, nemám námět na zajímavější.

A doporučil bys nám nějakou takovou, která posouvá blíže k životu, obohacuje a osvobozuje, no vždyť víš?
Čtení není to nejpodstatnější, důležitější je vstoupit do živé skutečnosti, jít přímo do života, to je ještě zajímavější. A k tomu určité knihy mohou nějakým způsobem pomoci, patří mezi ně například Tolle Eckhart a jeho Moc přítomného okamžiku. Učí člověka tomu, aby dokázal být přítomen. Moc přítomného okamžiku nebo knihy Miguela Sáncheze. Učí člověka tomu, aby dokázal být přítomen. Z toho důvodu mám také rád moudré, svobodné a divoké Toltéky.

Naučit se žít a číst teď a kudy na to? Jak začít, pokračovat, zkoušet to znovu?
Důležité je zjistit, že jsi naživu. Člověk při tom nemusí jít nijak do hloubky, stačí být přítomen, uvědomovat si, že žije, že život není funkce, kariéra, ani úspěch. Život je fenomén kosmického typu a rozměru. Zjistíme, že život je spolupráce ohromného množství energií. Z tohoto hlediska bych doporučil knihu Kosmický had - od Jeremy Narbyho. Ukazuje, co je život, jakým způsobem je stvořeno naše tělo, jak funguje. Při hlubším zkoumání spolu s autorem zjistíme, že nechápeme zázrak života. Ale jen otočit se k tomuhle zázraku života znamená, že si uvědomujeme svou přítomnost. Člověk pak většinou spoustu starostí začíná považovat za podružné.

Režisér Michael Čech

Jak se budete snažit nalákat v prvním přenose diváky k hlasování?
Nevím, zda slovo nalákat je to pravé. Rádi bychom diváky vtáhli do úžasného světa fantazie a poutavých příběhů. A to výhradně zábavnou a překvapivou televizní formou. Už volba moderátora je zcela evidentně překvapivá a dává tušit, jakým směrem jsme se v tomto velmi náročném projektu vydali. Diváky by měla potěšit i pestrá plejáda hostů a kapel, které zahrají živě. V žádném případě nepůjde o pořad ze zaprášené knihovny. Bude to moderní, svižná a inteligentní show.

V čem vidíte hlavní smysl tohoto projektu?
Televizní show o knihách je zdánlivý protimluv. Ale ve své podstatě jsou knihy a jejich příběhy hnacím motorem televizní tvorby. Bez knih a jejich příběhů by nevzniklo tolik úžasných pořadů, filmů, seriálů, ale i dokumentů. A co by potom televize vysílala? Mimo to čte se překvapivě stále hodně, a tak není od věci udělat malý náhled napříč žánry a generacemi a získat povědomí o pomyslném vítězi mezi knihami.

Která kniha je vaší srdeční záležitostí?
Srdeční záležitost je pro mne kniha sama. Nejenom jako specifický nosič informací, ale i jako artefakt, jako předmět. Vazba, obal, grafická úprava. Kniha je komplexní umělecké dílo! Miluji knihy a jsem jimi naprosto obklopen. Nenávidím nakupování, ale v knihkupectví a v antikvariátu jsem schopen trávit hodiny. Jmenovat obsahově jeden titul je těžké, ale v poslední době mne naprosto ohromila a uhranula třídílná korespondence Voskovce a Wericha.

Co máte na přímých přenosech nejraději?
Přímý přenos je adrenalin. Je to vrchol profese v zábavní televizní tvorbě. Neopakovatelnost tohoto výrobního procesu spočívá v tom, že se cítíte téměř v přímém kontaktu s divákem. Navíc zřetelně cítíte, jak běží čas, uvědomujete si každou vteřinu. A není nic, co by se rovnalo euforickému pocitu na konci, když už víte, že se to povedlo a ty obrovské nervy stály za to!

Dramaturgyně anket Kateřina Rousová

Podle jakého klíče jsme vybírali osobnosti, které se objeví v anketách?
Snažili jsme se, aby spektrum osobností, které budou motivovat a inspirovat diváky, bylo co nejširší. Podařilo se nám pro projekt získat režiséry, scenáristy, spisovatele, herce a moderátory, ale i letce, lékaře a sportovce atd. Všichni mají jedno společné: rádi čtou. Odpověď na otázku „Kterou knihu považujete za knihu svého srdce“ tedy diváci uslyší od lidí, kteří ve svém oboru něco znamenají a zároveň milují knížky a četbu.

Která ze známých osobností vás při natáčení nejvíce pobavila a proč?
To je strašně těžké říct. Pobavili nás všichni do jednoho, každý svým jedinečným způsobem! Ale dojemná byla jejich důkladná příprava. Nejdále v tomto směru došel pan kardiochirurg Pirk, který mluvil o Saturninovi. Nejen že měl připravenou knihu, ale taky zcela stylově mísu s vynikajícími koblihami. Nutno podotknout, že je po nás neházel (smích). Vyprávěl nám o knize a ještě stíhal operativně řešit plánování operací.

Která kniha je právě tou vaší srdeční záležitostí?
Stopařův průvodce po Galaxii od Douglase Adamse. Má jedinečný styl humoru. Nadhled autora knihy mě uchvátil a mohu ji doporučit všem, kteří se chtějí zasmát a zároveň se i trošičku zamyslet nad svou maličkostí. Mám na mysli maličkost z pohledu galaxií na druhém konci vesmíru.

Co vám práce na tomto projektu dává?
Já osobně jsem vděčná za možnost setkat se s řadou opravdu okouzlujících lidí a za inspiraci k některým knihám, jež zatím chybí v mé knihovně. O tato inspirativní setkání samozřejmě nebudou ochuzeni ani naši diváci. Nikdo se podle mne nemusí stydět, že něco nečetl, protože knih je neskutečné množství a leccos lze ještě „dohnat“. A to v jakémkoli věku.

Předseda Svazu knihovníků Vít Richter

Jak se Svaz knihovníků a informačních pracovníků (SKIP) a knihovny samotné na projektu Kniha mého srdce podílejí?
SKIP je jedním z hlavních partnerů ČT v tomto projektu. Vyzvali jsme knihovny k účasti na akci Kniha mého srdce. Knihovny nabídnou veřejnosti hlasování o nejoblíbenější knihu, a to jak přes internet, tak i pomocí hlasovacích kuponů. Své každodenní aktivity na podporu četby propojí s televizními i rozhlasovými pořady. Určitým prologem pro Knihu mého srdce bude knihovnická Noc s Andersenem ze 3. na 4. dubna, kdy ve stovkách knihoven v Česku, na Slovensku i jinde přespí tisíce dětských spáčů mezi svými milovanými knihami. Ve spolupráci s krajskými a regionálními knihovnami organizujeme distribuci plakátů, hlasovacích kuponu a propagačních záložek. Informujeme také knihovny o tom, jaké pořady budou vysílány, jak bude probíhat hlasování v jednotlivých kolech a jak se mohou knihovny do těchto aktivit zapojit. V současnosti se k akci přihlásilo téměř 700 knihoven, ale skutečná účast bude výrazně vyšší, protože některé menší knihovny se z různých důvodů neregistrují.

V čem vidíte hlavní smysl téhle ankety a celého projektu?
Domnívám se, že se jedná o dobrý způsob, jak spojit zábavu se zamyšlením nad vlastní četbou. Jsme společností, která stále více preferuje pohyblivé a ozvučené obrázky. Řada průzkumů naznačuje, že mladí lidé, a zejména děti, mají stále větší problém s něčím tak základním, jako je četba. Neumět číst ale do budoucna znamená neschopnost učit se a to je pro společnost, která sama sebe označuje jako společnost znalostí, velmi nebezpečné. Pořad Kniha mého srdce může pomoci lidem zvýšit potěšení z četby i rozšířit jejich čtenářské obzory. To je také hlavní důvod, proč knihovny na pořadu spolupracují.

Která kniha je vaší srdeční záležitostí?
Pro člověka, který hodně čte, není jednoduché ukázat prstem na jedinou knihu. Zmíním jednu, o kterou se soutěžit nebude. Kdysi dávno jsem na starém gramofonu slyšel Jana Wericha číst text čínského filosofa Lao-c Kniha o tao a ctnosti. Často se k této útlé ale moudré knížce vracím, neboť nahlíží lidské hemžení s velkým nadhledem a dovolím si říci i humorem.

Které knihy tipujete za favority?
Bude to určitě souboj české klasiky, jakou je Babička a Saturnin, s moderními hity zastoupenými Harry Potterem či Pánem prstenů. Do bojů určitě zasáhne Manka s Cipískem a Krteček. Značná část ženské populace Česka určitě vsadí na Betty MacDonaldovou. Šanci má určitě i český hitmaker mezi autory, Michal Viewegh.