Lise Forell - sem fronteiras

Portrét nevšední brazilské dámy a umělkyně s českými kořeny. Režie A. Culková

Brazilská malířka česko-německého původu Lise Forell žije svůj sladký život plný překážek a neustálých výzev. Je však nadána silou překonávat: krize, společenské normy, hranice obecně. Na svůj pozoruhodný životní příběh je schopna ve svých 85 letech nahlížet bez sentimentu, s patřičným nadhledem a tvůrčí aktivitou. Jak se pozná špatně žitý život a bídně namalovaný obraz? Lise pro film přehrává a spolurežíruje důležité obrazy z vlastního života, do kterých jako herci vstupují početní rodinní příslušníci, zástup bývalých milenců, čeští komunističtí pohlaváři a divoká brazilská flóra.

Lise Forell – bez hranic

(brazilská malířka česko–německého původu, 84 let)

Film jako ohledávání hranic krajiny života ženy, kterou rok 1939 vytrhl z rodinné předurčenosti a vyzval k celoživotnímu vymezování vlastního svobodného území, kde limity určuje jen ona sama…

Hranice rodinného předurčení

Narozena 1924 v německé židovské rodině v Brně. „Byla jsem jedináček a rodiče mě hýčkali jako v bavlnce, plánovali mi pohodlnou budoucnost, vzdělání… Rok 1939 všechny jejich představy zbořil… Když mi bylo 15, mluvilo se doma o tom, že Hitler může znamenat nebezpečí… Většina nevěřila – Němci jsou civilizovaný národ, říkali… Tak do Belgie odešli v roce 1939 s námi jen matčiny rodiče a zbytek rodiny válku, koncentráky, plyn nepřežil…“ Z Belgie se rodina dostala do Francie a za poslední peníze koupili nejlevnější dostupné vízum – do Brazílie.

Hranice mentalit a motivace k jejich překročení

Židé si směli převézt pouze 10 marek na osobu a manželé snubní prsteny. I Lise se tak musela podílet na zajištění rodiny. Vždy ráda malovala, a tak zkusila prodávat různé karikatury a kresby. A ono to šlo! „V Čechách se obvykle žilo s problémy – co bylo, co bude, jak to dopadne. Brazilci naplno prožívali přítomnost. Žádné vzdychání po minulosti! Jsou v životě šťastni. Vydělávají, aby žili, ne jako v Čechách, kde lidé často žijí jen proto, aby vydělávali…“ Lise tamní mentalitu zcela nasála, v rozporu se svými rodiči, kteří si na život v Brazílii nikdy nezvykli. Rodiče svým chováním dováděla k šílenství, ať už se to týkalo jejích milostných vztahů nebo péče o domácnost… „Matka například nemohla snést mé černé služky – velmi se jich štítila a nepozřela jídlo, které vařily… Služky zase nejedly jídla, která připravovala matka, protože neustále hladila kočky a psy…“

Hranice lásky – partnerské i mateřské

První lásku Lise poznala na zaoceánském parníku, mladý Čech jí vysvětlil, že se mu moc líbí, ale Židovku by si nikdy nevzal. „Jsem tvrdohlavá, a tak jsem si jen pomyslela – počkej, ty si mě jednou rád vezmeš!“ Do čtyř let byla svatba… a do deseti měsíců po narození dítěte Lise vztah ukončila. Rodina rozvod nezvládla. Matka jí sebrala dítě a namluvila mu, že ona sama je jeho matkou. „Dnes je synovi 60 a stále mi nemůže zapomenout, co jsem udělala. Celý život procházel psychoterapií a vyrovnával se s tím vším…“

I druhé Lisino manželství bylo plné problémů, a přesto z něj vzešlo 6 dětí. „Můj druhý muž si představoval, že žena má sedět doma, vařit a starat se o děti – žádná práce, žádná zábava.“ Po dvaceti letech se Lise opět sbalila a šla pryč. „Když člověk miluje, je to krásné, ale pak také musí vědět, kdy je konec, netrápit se ve špatném vztahu a odejít.“ V 41 letech začala od začátku – najala si byt, vydělávala peníze malováním a ilustrováním, pořádala výstavy. Časem se k ní přistěhovaly děti i její matka s prvorozeným synem. V sedmdesáti se Lise seznámila se svým posledním partnerem – o třicet let mladším. Po pěti letech vztah ze dne na den ukončila. „Viděla jsem v zrcadle, jak na mě všechno visí a uvědomila si, že on je stále mladý muž, neměla jsem chuť v tom pokračovat…“

Hranice sociální krajiny jejich obrazů

Celý život byla Lise finančně nezávislá, ač nikdy korunu neudržela. I ve svých 84 letech vstává, aby malovala a dávala soukromé hodiny. „Žádné finanční zásoby nemám – nemám na lékaře, a tak k nim nechodím…“ Ve svém domku v São Paulu maluje, vyučuje, pěstuje orchideje. V přízemí má všude barevné jásavé obrazy určené pro prodej. V patře jsou pak osobní sarkastická sociálně kritická plátna. „Jsem levičanka… V zemi, jako je Brazílie s tolika sociálními rozpory, nemůžu být ničím jiným.“ K jejím obdivovatelům se mj. řadí i bývalí komunističtí pohlaváři z ministerstva zahraničí, pracující před rokem 1989 jako velvyslanci v jižní Americe. Události v ČR po roce 1989 vnímá Lise s pochopitelným odstupem a své přátele v Čechách ráda provokuje. „Při vernisáži výstavy mě zastihli v družném hovoru s jakýmsi mužem… Tvářila jsem se nechápavě, když mi pak přátelé vyčítali, jak se s ním můžu bavit, vždyť to je Miloš Jakeš, říkali…“

Formální podoba filmu

Lise Forell oživuje klíčové momenty/obrazy svého života. Stává se herečkou, manipulátorkou i učitelkou vedoucí své „svěřence“ k dosažení vlastní svobody… Prostředí scén je vzešlé jak z reálných exteriérů, tak surrealistických Liziných maleb. Vzniklé situace (často konfrontační) jsou prostorem k ohledávání hranic vlastní předurčenosti, rozdílných mentalit, sociálních vymezení, politických zařazení a společenských ghet…

Dalším podstatným rozměrem filmu je překvapivé vidění hostorie (holokaust, léta totality i polistopadové události), a to přes clonu itenzivního osobního zápasu a výraznou geografickou vzdálenost. Ve vyjadřování Lise Forell v českém jazyce je znát jak její německý původ, tak dlouhé žití za oceánem, přesto však její hlas působí podmanivě.

Do filmu mimo politikařící, malující a zahradničící Lisu Forell vstupuje i zástup jejích bývalých partnerů a politicky činných podporovatelů – často s problematickou minulostí, děti (jedna z dcer se stala ortodoxní židovkou, která žije v Izraeli) a vnoučata – všichni jako živé kulisy hranic krajiny jejího života s výraznou vlastní definicí tolerance a netolerance chování druhých.

Dominantním obrazovým motivem filmu je živočišně bující brazilská flóra, která doslova útočí ve své vehemenci a zdánlivé nezničitelnosti. Rostliny nejsou jen častým motivem v obrazech Lise Forell, jsou zároveň ztělesněným principem jejího života – nespoutaného, deroucího se ke slunci a nenasytně hltajícího množství vláhy. Vše pohlcující zeleň překrývá odehrané životní situace, bagatelizuje otázky svědomí a křivd – ať už spáchaných nebo přestálých – a dovoluje člověku být na chvilku jakoby nahý a sám za sebe.

Námět: Andrea Culková
Dramaturg ČT: Marek Šebeš
Produkce: Miroslav Novák, Markéta Císařová
Překlad: Kristina Kuhnová, Sérgio Oliveira
Grafické práce: Štěpán Jílek
Mix zvuku: Lenka Mikulová
Zvuk: Ivo Broum
Střih: Darina Moravčíková
Kameraman: Aleš Blabolil
Scénář a režie: Andrea Culková
Film vznikl za podpory Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie
Partner filmu: HeCut

© PRODUKCE RADIM PROCHÁZKA & ČESKÁ TELEVIZE 2010

Andrea Culková
dokumentaristka

Andrea Culková


Stopáž27 minut
Rok výroby 2010
 P ST *
ŽánrDokument