00:00:17Promiňte.

00:00:19-Tak já jsem to přines.
-Co to je?

00:00:23Křeslo pro slečnu Šárku.

00:00:26Tak Alenko, Alenko Činčerová, mě nenachytáš.

00:00:32Já dobře vím... Jo!

00:00:37-Co to je?
-Jé!

00:00:41To mi připomíná křesílko z jednoho mýho seriálu.

00:00:46To nemůže být to křesílko.

00:00:50Který přines Jirka Hrzán mně jako řeznický dcerce.

00:00:54A proč by to nemohlo být to křesílko? Je to ono.

00:00:56-Ne. No podobný.
-Já myslím, že je to to samý.

00:00:59To je přesně to křesílko? No tak to je krása.

00:01:03-Hele, proč jsi vzala to křeslo?
-Na výrobu svých představ.

00:01:08-Na výrobu čeho?
-Svých představ.

00:01:13Já si budu představovat, že je mi kolik?

00:01:16Tenkrát mi bylo šestadvacet.

00:01:21To je hezká představa. Ještě jsem svobodná.

00:01:34Já si myslím, že jsem hrozně ráda veselá,

00:01:37ale já to dělání legrace dělám jenom jako v rámci těch rolí.

00:01:41Já jako v rámci svý vlastní bytosti nemám ani tu touhu

00:01:45a nemám ani tu schopnost možná, nemám tu odvahu,

00:01:49tu důvěru, že bych zrovna bavila. A taky je to možná,

00:01:52nechci říct z lenosti, ale z pocitu,

00:01:55že teď se musím šetřit, protože za chvíli jdu na to jeviště.

00:01:59O nás dvou už Goethe psal...

00:02:04Jednou jeden pán mi říkal,

00:02:07to jsem byla na takový besedě pro diváky, jak se dělávaly,

00:02:10tak jsem pak šla někam ještě si s někým něco povídat,

00:02:13pak jsem se vrátila k baru a on už měl v sobě čtyři panáky

00:02:17a říkal: Já jsem se musel vožrat.

00:02:19Vy jste úplně někdo jinej, než jsem čekal!

00:02:24Pohyb, pohyb, pohyb!

00:02:27Říkali, že jsem jako vytvořila novej, nezvyklej typ

00:02:30mladý holky, protože se mladý děvčata vždycky prezentovaly

00:02:35jako naivní, milé, usměvavé, krásné dívenky,

00:02:40a já se svým exteriérem, o kterém můj bratr starší vždycky říkal,

00:02:45že je nevhodný pro hereckou práci, tak já jsem tam jako najednou

00:02:50neměla zábrany, že mi to třeba dost nesluší.

00:02:53A podobně.

00:02:55Takže jsem se v těch rolích obyčejných holek,

00:02:58trošku přidrzlých vždycky

00:03:01jako takový průkopník osvědčila.

00:03:06-Perníček. Na, holčičko.
-Tvrdý!

00:03:10-Je to tvrdý.
-Tvrdý, jo?

00:03:12-No.
-Tak si to namoč. Ono ti to změkne.

00:03:18Už na škole mi říkali: Ty filmovat nebudeš.

00:03:23-Ty filmovat nebudeš!
-Proč?

00:03:25No že jako nejsem exteriérově vhodná pro filmový role.

00:03:30Já jsem taky dělala první zkoušku na filmovou roli

00:03:33u Zdeňka Podskalskýho a líčil mě proslulej pan Hrdlička,

00:03:38který líčil všechny ty krásný Lídy Baarový a tak dále a tak dále.

00:03:44A pan režisér Podskalský mu řekl, aby ze mě udělal krásnou holku.

00:03:50On si dal opravdu záležet

00:03:52a dvě hodiny mi tak jako zužoval nos

00:03:56a dělal mi vysedlý lícní kosti.

00:04:00No a tak mě krásně nalíčil, že jsem viděla v zrcadle

00:04:03tu nádhernou krasavici. Ale jakmile jsem začala hrát,

00:04:07tak se ty křivky těch stínů dostaly na úplně špatný místa.

00:04:14A ze mě byla taková šrafovaná babizna.

00:04:19Děkuji.

00:04:24Jiří Krejčík říkal, že mám třicetkrát víc mimických svalů

00:04:28než normální člověk v obličeji.

00:04:31To byla taky hezká zmínka Vládi Menšíka,

00:04:35který na jednom takovým svým veselým vyprávění někde na Moravě

00:04:38ve vinným sklípku říkal, že udělal tolik grimas,

00:04:43že by mu záviděla i Janžurka.

00:04:46Nakonec z mý hlavy to není.

00:04:48Jestli prej bych tý paní to dítě neudělal.

00:04:51-Ty prasáku!
-No počkej!

00:04:53Jak to, že si vzpomněl zrovna na tebe, co?

00:04:54On tady asi nikoho takovýho nezná. Ty jsi tady známej po okolí...

00:04:57Hele, Jožo, já ti jednu střihnu! Tys to ode mě chtěla vědět,

00:04:59tak ti to povídám. To není všecko. Prej by za to dal pět tisíc hned

00:05:05a potom...
-Co mi to chceš nabulíkovat?

00:05:08Jiný chlapi za takový prasečinky platí, a on ti za to dá peníze?

00:05:14Ježišmarjá, takovejch peněz. Pět tisíc?

00:05:17Například v Morgianě Juraj Herz skutečně dbal na to,

00:05:21aby se mi neobjevila tady ta moje vráska pod nosem,

00:05:24kterou tam... Já nevím, jestli teď se tam objevuje.

00:05:28Směla jsem se usmívat jenom mírně, aby se mi ta vráska neukázala,

00:05:32protože dbal na to, abych opravdu byla taková ta kráska.

00:05:36To bylo takový dbání, o kterým jsem věděla

00:05:39a domluvil jsme se na tom. A když jsem tak jako cítila,

00:05:42že se něco děje kvůli mýmu zevnějšku,

00:05:45tak jsem začala být nejistá a byla jsem špatná.

00:05:49-Sedni si.
-Já sedím.

00:05:54Ona sedí.

00:05:56Ty jsi po škole začala být hodně populární.

00:05:59-Co to s tebou dělalo?
-Byl to takovej fofr,

00:06:02že jsem si vlastně nestačila nic uvědomit.

00:06:04Já jsem se prošla po ulicích a lidi se mě dotýkali a říkali...

00:06:08Smáli se. Lidi se na mě smáli vždycky.

00:06:11-Posaďte se, slečno...
-Krabsatá.

00:06:15Valdemara. Ha, ha, ha!

00:06:17Když jsem hrála Waldemaru Krabsatou a měla jsem tam ten ó, hó, ho,

00:06:21takovej smích, tak jednak děti, co chodily do školy kolem nás,

00:06:26to vyluzovaly ráno před osmou hodinou už před barákem mohutně,

00:06:31ale pak mi třeba vypravovali, že jeli tramvají,

00:06:34to byl rok 1968, někdy při invazi vojsk,

00:06:40lidi byli smutný, zamračený, a někdo v tý tramvaji

00:06:45vyloudil tenhleten můj smích, kterej se asi dobře napodoboval,

00:06:48a celá tramvaj se začala smát.

00:06:52-Ó, hó, ho!
-Posaďte se tady.

00:06:56Včera jsem byla v Chrudimi, den předtím byl Richard III.

00:07:00Mezitím jsme točili s vámi. Jo, tam jsem měla volno,

00:07:03tam jsem trošku luxovala. A tady je Žofín a 2x Lucerna.

00:07:07Naštěstí tenhle měsíc je docela milosrdnej.

00:07:10A tady ty puntíky v tom dubnu, to všechno je Cukrárna.

00:07:14Seriál. Tady není napsáno, že budu vstávat v šest

00:07:17a budu odcházet z práce v šest hodin večer.

00:07:22-Tak která říká: Jak mi je?
-Já.

00:07:25-Tak co začínáš?
-Tak je ti líp? -Ne.

00:07:29Naďa umí vždycky text nejlíp. Pak hned Jana.

00:07:34A já jsem taková zlobivá.

00:07:39-Říkáš: Co? S čím...
-Co? S čím?

00:07:44-A teď je: O čem to mluvíš?
-No.

00:07:46Já už to budu umět. O čem to mluvíš?

00:07:51No ty takhle, jo?

00:07:56Museli jste s tím mít spoustu práce.

00:07:59Co? S čím?

00:08:02Trvám na tom, že můj život není neobyčejný,

00:08:05protože ve mně to "neobyčejný"

00:08:08vzbuzuje strašně nějaký vysokánský kvality,

00:08:12zázraky nebo výjimečnosti, že se k tomu nechci hlásit.

00:08:18Nazpátek!

00:08:23Nejdůležitější pohnutkou pro to,

00:08:26proč jsem se rozhodla pokračovat ve studiu

00:08:29na pedagogické škole pro učitele národních škol

00:08:32v Českých Budějovicích, bylo to, že z těch možností,

00:08:36které jsem měla, jediná tahle škola vyžadovala

00:08:40talentové zkoušky, a to ze zpěvu a z tělocviku.

00:08:45A druhá věc, kterou jsem samozřejmě svým rodičům neprozradila,

00:08:49byla ta, že kdybych studovala v těch Budějovicích,

00:08:52tak bych musela bydlet v internátě a dojíždět domů

00:08:55jednou za čtrnáct dnů. A to mě šíleně vábilo.

00:09:00No a šla jsem dělat zkoušky a tam asi nebyl problém uspět.

00:09:11Zároveň jsem vstoupila velice brzy do souboru písní a tanců.

00:09:17Jmenoval se Úsvit ten soubor

00:09:20a všechny tahle písničky já jsem pak zpívala mým dcerám.

00:09:24Jednu jsme potom propašovali i do filmu Výlet.

00:09:29Holka, pospěš si, Honzíčka, převej si,

00:09:34aby ti nepřišel k utopení...

00:09:41Žirovnice. To je úžasný.

00:09:45Tam pod tím zámkem právě je to nádherný divadlo.

00:09:50To je takový nejdůležitější.

00:09:53Moje kořeny!

00:09:56Tady bejval taky takovej obchůdek s nitěma,

00:09:59s jehlama a s jehlicema.

00:10:03Já jsem tady trávila dětství v době,

00:10:08kdy ještě ten zámek byl takovej hodně zanedbanej.

00:10:12Ještě se neobjevily tam ty fresky. Teda nebyly objeveny.

00:10:16A tady ses teda narodila? To je rodnej dům?

00:10:19Tady ne! Tady ne, ale viděli jsme na zámek.

00:10:25Alenko, to je krásný, viď? Že jo?

00:10:30A to divadlo je tady někde pod tím zámkem.

00:10:35A pak je tam rybník dole. Hutní rybník.

00:10:38Tam jsem chodila studovat krasobruslení.

00:10:41Už jsme tady! Podívejte se! I s nápovědní boudou je to tam.

00:10:47Tady to máme vlastně jako na dlani. Celý moje dětství.

00:10:53Tady v tom divadle jsi teda hrála?

00:10:56Mohlo mi bejt takovejch jedenáct, dvanáct.

00:10:59Ale já jsem byla hrozně veliká holčička.

00:11:02Já když jsem se svými spolužáky stála pionýrskou stráž

00:11:05před školou, tak to vypadalo, že s nima stojí učitelka.

00:11:10Nápovědní bouda je tady moc hezká, že jo?

00:11:13Ta je důkladná.

00:11:15Ochotníci nikdy nemají tolik času se naučit text,

00:11:20tak o to mají větší boudu.

00:11:23Tak je vidět, že tady hrajou divadlo.

00:11:25Musím je pochválit.

00:11:28Já myslím, že ten nápověda si to sám navrhnul.

00:11:31Tu boudu takhle. Tady se počítá i s deštěm.

00:11:36-Pamatuješ si něco?
-Hrála jsem tady pohádku

00:11:40o nějaké pyšné princezně. Byla jsem taková princezna,

00:11:45co ji poslali na převychování k nějakému ševci do vesnice.

00:11:50Jenom si pamatuju, že ten chlapeček, co hrál toho ševce,

00:11:53byl o hodně menší než já, ale přitom byl stejně starej.

00:11:57Já jsem byla veliký dítě.

00:12:00Biletářkou bych tady bejt nechtěla.

00:12:07A tady byla cukrárna. Tady měl pan Scháněl cukrárnu.

00:12:11Tady jsem si kupovala zmrzlinu.

00:12:13A tady je ta naše ulička.

00:12:16A to je můj rodnej domeček, prosím.

00:12:21Když jsem tady byla asi před těma patnácti lety,

00:12:24tak jsem ještě byla taková lítostivá.

00:12:27Dneska už mi to tak nepřijde.

00:12:33Tady jsem se narodila v kuchyni. Maminka si šla udělat čaj,

00:12:37protože jí bylo špatně, a tak nějak zůstala stát,

00:12:40začala volat, tatínek vyběhl a chytil mě.

00:12:44Chytil mně takhle prej hlavu. Prej mi zachránil život.

00:12:47Já jsem nechtěla vydržet na normální porod,

00:12:50skákala jsem po hlavě do života.

00:13:01A tady právě byl kopeček a tam děti sáňkovaly

00:13:06a říkalo se mu Janžurák, protože byl vedle nás.

00:13:10Jdu na Janžurák, se řeklo vždycky doma.

00:13:13No a támhle jsou ty Vrška, kudy jsem chodila...

00:13:17Tam jsme chodili jednak na houby a já jsem předstírala,

00:13:20že jdu na houby, když jsem se potřebovala za zády svých rodičů

00:13:24naučit ty texty na zkoušky na DAMU, protože jsem to tutlala, že jo.

00:13:31Že se učím něco takovýho. Tak tam až do těch lesů,

00:13:34tam se dalo křičet, nikdo mě neslyšel.

00:13:37Já jsem si tam volala tu svatou Janu, jak ji upalujou.

00:13:41A Maryša jak říká: Jako potkana tě zadávím!

00:13:46Nebo něco takovýho.

00:13:54Mně mohlo bejt deset, jedenáct, možná že ještě míň,

00:14:00když už mě bratři využívali k řadě komických efektů.

00:14:05Většinou mě přestrojili za nějakýho chlapíka,

00:14:09dali mi fousy, vycpali mi břicho

00:14:12a já jsem hrála souseda odnaproti. A to se smáli naši nejvíc,

00:14:16protože jsme použili pár známých replik

00:14:19z toho života žirovnickýho.

00:14:21A to se mi tak zalíbilo,

00:14:23že jsem pak jako dívka šestnáctiletá

00:14:28ve chvíli, kdy jsme s maminkou myly nádobí

00:14:32a nějak přišla řeč na to, že jsem řekla,

00:14:35že bych, maminko, byla docela ráda herečka,

00:14:38tak maminka tou mokrou rukou z toho mastnýho škopku

00:14:42mě plácla přes pusu bez jakýhokoliv varování.

00:14:47A to bylo rozhodnutí, že teda ne.

00:14:52Já jsem taky netušila do sedmnácti let,

00:14:56že existuje Akademie múzických umění a divadelní obor.

00:15:00To jsem se dozvěděla, až když jsem poprvé

00:15:05ve Wolkerově Prostějově rok před tou maturitou

00:15:08se sešla s dívkama, který tam recitovaly

00:15:11a který si už tak jako důležitě mezi sebou vypravovaly,

00:15:14že jdou na školu. A ptaly se mě: Jdeš na školu?

00:15:18A já jsem řekla: Na školu? A na jakou školu?

00:15:22Protože jsem vůbec... Pro ně to byla Škola s velkým Š.

00:15:25A nemuselo se říkat jaká. A když se mě zeptaly, jdeš na Školu,

00:15:29tak se očekávalo, že vím, že jde o vysokou školu hereckou jako.

00:15:42Dobrej den! Tak s náma, paní Apoleno, s náma!

00:15:46Jak to? Jak to? Jak to že jedete tak brzy?

00:15:50Proč nejedete na čas? Václave! Václave!

00:16:10Důležitý odjezd byl samozřejmě tenkrát,

00:16:13když mě maminka chudinka vyprovázela.

00:16:17To bylo tady někde. Stály jsme tady v tom místě.

00:16:22A já jsem jí chudince vydržela až do poslední chvíle tvrdit...

00:16:28ZVONÍ TELEFON Má někdo telefon.

00:16:32Já jsem jí až do konce vydržela tvrdit, že jedu do Prahy

00:16:36vystupovat se souborem Úsvit. A maminka tomu věřila.

00:16:41Jenom mi upekla řízek a dort a říkala,

00:16:45abych dávala v Praze pozor na tramvaje a na auta.

00:16:50A já jsem jela dělat zkoušky na DAMU.

00:16:54A neměla jsi cukání se přiznat, když jste čekaly na ten vlak?

00:16:58Ne, ne! Já jsem pečlivě střežila každou ze svých grimas,

00:17:04abych se ani trošku neprozradila.

00:17:08Maminka byla docela přísná jako na tyhle věci.

00:17:11Ale jinak samozřejmě byla miloučká, všecko,

00:17:15ale když šlo o nějakou lotrovinu, tak byla přísná.

00:17:19Václave!

00:17:23Václave!

00:17:24Týden před maturitou jsem přijela dělat zkoušky na DAMU

00:17:29a tam jsem úplně vyhořela.

00:17:32František Vnouček tam seděl, pan profesor Nedbal,

00:17:35paní profesorka Fabiánová a říkali: Tak my jsme vaši žáci

00:17:40a vy jste se rozhodla dělat zkoušky na DAMU,

00:17:43teď jste přijela k nám a teď nám to chcete říct.

00:17:47A já místo abych je jako učitelka okřikla,

00:17:51tak jsem říkala: Mně to je jedno.

00:17:53Paní učitelko, já potřebuju čůrat, na mě volal František Vnouček.

00:17:57Já jsem říkala: Tak si doběhni na záchod, já počkám.

00:18:01A byla jsem taková hrozně jako racionální, rozumná učitelka,

00:18:06která se nenechá ničím vyrušit.

00:18:09Tak oni mi dali další etudu,

00:18:13že vedu žáky v lese na školní výlet

00:18:17a že mi vyleze chlapeček na strom, spadne a zraní se.

00:18:20Jste u soudu a máte se jako učitelka obhájit.

00:18:24Dozvěděla jsem se později, že se ode mě čekalo,

00:18:28že řeknu: Já za to nemůžu!

00:18:30Že uděláme nějakej takovej jako zase rezolutní projev.

00:18:34Oni pořád pátrali po nějakým temperamentu ve mně.

00:18:39A já jsem si stoupla a řekla:

00:18:41Jsem vinna. Jsem vinna, odsuďte mě.

00:18:44Tak mě vyhodili ze zkušebny

00:18:47a škrtli si mě v tom sešitku všichni.

00:18:50Seděla jsem zklamaná s vědomím, že je konec a kousala jsem jablko.

00:18:55Ve chvíli, kdy jsem se zakousla do toho jablka,

00:18:58ke mně přišla jedna z dívek. Poprosila mě,

00:19:02že dělá úryvek z Maryši, z dialogu se stařenkou,

00:19:05jestli bych jí to nemohla načíst. Už mi o nic nešlo

00:19:09a byla jsem uvolněná, tak jsem si klidně tu stařenku s chutí zahrála.

00:19:13Pak jsem se dozvěděla, že mě díky tomuto výkonu

00:19:18vzali na zkoušku na půl roku.

00:19:25Děcka! Kolektive!

00:19:29Ticho! Přípitek!

00:19:31Já jsem zřejmě byla tak nadřená, tak rozhodnutá,

00:19:35že se nenechám vyhodit po tom půlroce,

00:19:38že to vlastně dopadlo takhle naprosto obráceně.

00:19:41Od tý doby už jsem měla vlastně ohromnou svobodu v tý škole.

00:19:45Já jsem se rázem stala premiantkou.

00:19:48Trávila jsem vlastně ty školní léta v takovým báječným klidu.

00:19:55Tady dostávám diplom. Takovej ten červenej,

00:19:59nebo jak se to říká, od pana rektora Brousila.

00:20:02Uculuju se.

00:20:051963 - 1964 sezóna to byla a nabídl se Kolín a Liberec.

00:20:10A já jsem se rozhodla pro liberecký divadlo,

00:20:15protože se mi víc líbilo jako budova.

00:20:19Takovýhle zvláštní volby jsem mívala často v životě.

00:20:27Ale měla jsem štěstí, protože tam byl báječnej ředitel.

00:20:31Ivan Glanc. A hrála jsem takovej velikej,

00:20:38širokej... Široký rozpětí těch úkolů.

00:20:42A pořád jsem měla ohromný křídla a vlastně jsem si myslela,

00:20:47že mám ohromný štěstí. Takže když přijel pan režisér Dudek

00:20:51s Lubošem Pistoriem mě angažovat do Liberce,

00:20:56přijeli na Topolovu komedii Konec masopustu,

00:21:00viděli to představení a pak mi Luboš Pistorius nabídnul

00:21:04angažmá v Praze na Vinohradech, a na to Ivan Glanc řekl:

00:21:09Nechoď. Já ti dám hrát svatou Janu.

00:21:13Hned to nasadíme na začátku sezóny.

00:21:16Tak já jsem řekla těm dvěma pánům z vinohradského divadla,

00:21:20že teda bych tam ještě rok zůstala v tom Liberci.

00:21:25Tak do týdne jsem si to rozmyslela a přece jenom jsem se rozhodla,

00:21:29že půjdu na Vinohrady.

00:21:31Prosím vás, odpusťte mi.

00:21:36Pánbůh mi to odpustil a já jsem opravdu byla obsazená

00:21:39do role svatý Jany. Teda nikoliv za trest,

00:21:44že jsem tamtou pohrdla, ale dostala jsem tu roli na těch Vinohradech.

00:22:14Prosím vás, nemáte tady někde královskou korunu?

00:22:17Ale máme, paní Kubišová, máme, prosím.

00:22:20To je slečna! To bys mohl vědět.

00:22:22To nevadí. Pan otec nemůže být všemohoucí.

00:22:24No tak to je slavnostní...

00:22:26Hrála jsem v seriálu Písně pro Rudolfa III.

00:22:29a ten seriál skončil přesně proto,

00:22:33že autoři do něj napsali jedno krátké pokračování,

00:22:38které líčilo příjezd vojsk do Prahy.

00:22:42A my jsme to s Jiřím Hrzánem a s Martou Kubišovou komentovali

00:22:47a natáčeli jsme. To bylo úžasně dobrodružný.

00:22:52Natáčeli jsme tohle pokračování a po levé straně nás lemovaly

00:22:57zástupy sovětských tanků.

00:23:00Takže kameraman, který seděl na předním sedadle,

00:23:03schovával kameru a my jsme se tvářili,

00:23:07jako že tak nevinně jedeme autem

00:23:10a říkali jsme text, který napsal Jaroslav Dietl.

00:23:15A vlastně Modlitba, kterou ona zpívala

00:23:19a za kterou tolik trpěla, protože ta píseň se stala

00:23:22jakousi hymnou odporu, ta píseň zazněla

00:23:26v předcházejícím dílu toho Rudolfa III.

00:23:35Ďakujem vám srdečne.

00:23:36Moc vám děkujeme a moc vás milujem.

00:23:39Ďakujem.

00:23:42Ďakujem vám pekne.

00:23:43Ten seriál tehdy točil kameraman Jan Eisner, tvůj muž.

00:23:48Teď nevím, jestli pozdější, nebo už v té době už muž.

00:23:51Ne, ne! Tam jsem byla tak jako

00:23:55v obklíčení samých příjemných mužů,

00:23:59kteří mě tak různě chytali za ruce

00:24:02a pošeptávali mi do ouška různý něžný věci.

00:24:05Byla jsem prostě šestadvacetiletá dívka

00:24:09převlečená za šestnáctku. Tak jestli to s nima dělalo

00:24:13takový zvláštní psí kusy, jak se říká?

00:24:17No ale stalo se, že jeden z nich jako v tomto smyslu zvítězil.

00:24:24On byl svobodnej

00:24:26a já jsem do tý doby tak jako nemohla zakotvit

00:24:30v nějakým vztahu, který by neměl žádný překážky.

00:24:34No tak jsme se Janem Eisnerem vlastně seznámili

00:24:39při jednom dílu natáčení.

00:24:48Svatba se odehrávala někde na Konopišti.

00:24:51No a když jsme byli u svatební večeře,

00:24:53tak se otevřely dveře a přišel tam Slávek Remunda.

00:24:58Do dneška se nechce přiznat.

00:25:01Nabízí mi různý varianty toho, proč se tam objevil právě on.

00:25:07No ale prostě se tam objevil.

00:25:09A všichni jsme říkali: Kde ses tady nabral?

00:25:12A on říkal: Já jsem tady jel kolem.

00:25:16Naše manželství oficiální se brzy rozpadlo, velmi brzy

00:25:20a vlastně...

00:25:25Protože jsme se Stanislavem Remundou jezdili na zájezdy

00:25:28v tý době a já jsem byla nešťastná a plakala jsem,

00:25:31on mě tak jako utěšoval, utěšoval.

00:25:36A pak nastoupil vlastně místo mého oficiálního manžela

00:25:40a já jsem si ho za trest ale do dneška nevzala.

00:25:45Já jsem si říkala: Nikdy už si nemůžu být jistá,

00:25:48že zase nedojde k rozvodu, tak se pro jistotu radši nevdám.

00:25:52Ale není to taková výhoda, jakou jsem si představovala.

00:25:55Protože když jste ženatý, vdaný, tak máte šanci,

00:25:59že se při rozvodu toho partnera zbavíte.

00:26:05Dáma, která pije jako zedník, není dáma.

00:26:08Vy nemáte žízeň?

00:26:10Je jednodušší být režisérem Ivy Janžurové, nebo partnerem?

00:26:15Obojí je pekelně těžké.

00:26:22-Kdo je u vás krk a kdo hlava?
-No to já bych taky ráda věděla.

00:26:26Já nevím. Já se přiznám jenom k tomu, co je výhodný.

00:26:32K čemu je výhodný se přiznat.

00:26:34Ona si nenechá nikdy nic říct.

00:26:38No tak podle některých kamarádek, který říkají,

00:26:42že si udržují muže jenom jako nosiče těžkých zavazadel...

00:26:48Bylo mi rozumět? Tak to už se Slávek nevyplatí teda.

00:26:52Ona má dokonce názory, že by potřebovala pět mužů vedle sebe.

00:26:58-Kdo? Já?
-A pak to svedla na zavazadla.

00:27:01No tak já nevím.

00:27:12Ono se jim to nebude líbit. Sabinka a Theodorka.

00:27:16-Jak se ti to líbí víc?
-Takhle jako. Ať si zvykaj trošku.

00:27:29Theodora mě následuje. Ta se taky do dneška nevdala,

00:27:33ačkoliv má už dvě děti. A Sabinka si zase naopak

00:27:37možná díky tomu došlápla na takovou hezkou svatbu,

00:27:42na který jsme všichni byli. Ale pravda je, že už měla bříško.

00:27:47-A co bylo? Kakao?
-Žádný pití.

00:27:51Tak jsi pil nějaký lepidlo, že to nejde dolů.

00:27:53Ne!

00:27:55I když jsme jakoby pořád v jednom domě,

00:27:58tak nejsme taková ta opičí rodina, jak by se dalo říct.

00:28:01Že "my jsme tady pořád spolu", že bychom se pořád objímali,

00:28:05mazlili a miliskovali, ale jsme taková,

00:28:09taková rodina, která k sobě... Která se rozhodla, že k sobě patří.

00:28:15Teď tam přistoupili dva synové pro mě vlastně,

00:28:18to říkám o svých zetích,

00:28:21ale to je pro mě moment velký životní zkoušky,

00:28:25protože vím,

00:28:27že se musím k těm mužům velice dobře chovat,

00:28:32abych v nich nevzbudila sebemenší touhu

00:28:36prchnout z toho domu. Protože je tam chci mít.

00:28:39Mámo, vždyť je to úplnej nesmysl házet tady po půl roce

00:28:41nějaký slavnostní obřady. Poslouchej mě! -Já tě slyším.

00:28:44Tak proč to nemůžeme vyřídit tady?

00:28:46No to se zeptej babičky. Ta s tím přišla.

00:28:49Tak jestli to tak táta chtěl, tak bychom to měli udělat.

00:28:51Zase taková oběť to není...

00:28:53Já jsem si nepřála, aby se moje dcery staly herečkami.

00:28:58Ale to mělo zase úplně jiný pozadí než u mých rodičů.

00:29:03Já jsem v té chvíli, když dorůstaly k tomu věku,

00:29:06kdy si začnou přát něčím být, byla už tím řemeslem

00:29:09trošičku unavená. V podstatě musím říct,

00:29:13že i takový ty neduhy,

00:29:16co se dostavily v období normalizace,

00:29:20kdy jsem utržila spoustu zákazů něco točit,

00:29:26kdy jsme nemohli se zájezdem jet do nějakýho města,

00:29:31protože jsem politicky nevyhovala.

00:29:33A to byla ošklivá komplikace,

00:29:37která mně tak jako zatemňovala trošku duši.

00:29:40A říkala jsem si: Tohle já jim přece nepřeju.

00:29:45Vystudovala jsem herectví a začala jsem cítit to,

00:29:48co mi od dětství rodiče, hlavně teda maminka opakovala,

00:29:53to mi úplně vždycky vytane, že to je hrozná nesvoboda

00:29:57to herectví. Hrozná nesvoboda! Tak to pořád opakovala.

00:30:01A já jsem pak... Já jsem si toho teda byla vědomá,

00:30:05ale nepřišlo mi to tak závažný důvod, proč to nedělat.

00:30:09A pak jsem zjistila, že to opravdu teda tam je.

00:30:13Tahle okolnost.

00:30:15Myslím si, že jako nevýhoda pro mě pokračovat jakoby v tom herectví,

00:30:21protože to prostě pro někoho může vypadat,

00:30:24že ji napodobuju vlastně. Ale ono to tak není.

00:30:27To je nějaká genetika, nebo...

00:30:31Proč jste s mámou vlastně na sebe tak naštvaný?

00:30:35Protože ji máme furt doma.

00:30:36Já jsem jí řekla, aby k nám tak často nechodila.

00:30:39To jsi udělala dobře. Já bejt Vítek, tak tohle nikdy nevydržím.

00:30:42On to taky možná nevydrží.

00:30:44Ale pak přišel Výlet, a to už se mi zdálo trošku moc,

00:30:48abychom tam byly všechny tři. A teď jsem se s tím trápila,

00:30:52pořád jsem to četla znovu a znovu a říkala jsem si:

00:30:55To budou lidi nespokojený! A budou hučet a budou říkat:

00:30:59No jo. Ona si tam přitáhla ty svý dcery do toho filmu.

00:31:03Paní, to je hrozný, to jsou poměry.

00:31:06Tak jsem si představovala, že i filmaři, kamarádi a všichni

00:31:10budou říkat: No to ne snad. Aby hrála matka a dcery,

00:31:15to je už opravdu zuviel.

00:31:31A je s ní doma legrace?

00:31:33Jo. My se zasmějeme. Jo, je.

00:31:37Jako já myslím, že ona má světlou energii v sobě.

00:31:40Takže ona když jako přichází, tak lidem udělá jako radost,

00:31:44že s ní můžou být.

00:31:55Dámy a pánové, Českého lva za nejlepší hlavní ženský

00:31:58herecký výkon získává Iva Janžurová!

00:32:07-Řekl jsem něco špatně?
-Hanák ti to málem nedal.

00:32:10On tady není manžel, tak já se se všema...

00:32:12Tak jsme si to užili trochu.

00:32:14Tak si chvilku vlez i k Hanákovi do bedny, jestli chceš.

00:32:22To se ti to hraje, když máš po mně talent.

00:32:35-Jak dlouho hraješ tenis?
-Já teď hraju podruhý.

00:32:42Podruhý. Ale jednou mi říkal ten trenér holčiček,

00:32:45viděl, že to hraju špatně, že u toho skáču a řehtám se,

00:32:50a říkal: Ale máte dobrej postřeh.

00:32:53Ten by se vám hodil, kdybyste to uměla hrát.

00:32:58Až vyrostu, tak budu herečka.

00:33:04Adinka když vidí babičku v televizi, tak chodí k tý obrazovce,

00:33:08takhle se k tomu přilepí, takhle ji pusinkuje a říká:

00:33:11Moje milovaná babička!

00:33:15Babička se mnou byla bruslit.

00:33:19A lítá babička někdy jako holubička?

00:33:23Pořád.

00:33:26Ona ta hloupost špatně nadnáší.

00:33:29Dali jste mu, co jsem říkal?

00:33:31No jistě, pane doktore. Po operaci dáváme vždycky dolsin..

00:33:34Já jsem říkal, abyste tentokrát dali eunalgit.

00:33:37-No, ten jsme dali taky.
-Já neřekl taky! Já řekl tentokrát.

00:33:43No jo, ale my dáváme vždycky dolsin.

00:33:46Krucifix! Hergot, ženská!

00:33:50Kdyby hloupost nadnášela,

00:33:52tak se tady budete vznášet jako holubička.

00:33:55Když mi Jaroslav Dudek donesl první tři díly scénáře

00:33:59Nemocnice na kraji města,

00:34:02tak jsem se rozhodla, že tu roli nevezmu.

00:34:05A hned jsem mu to hezky řekla, že to hrát nebudu,

00:34:09protože ta žena je jenom taková

00:34:13vlastně hloupá a zlá.

00:34:16Že tam není kde zahrát, proč je taková.

00:34:19Že se mi to zdá prostě moc jednoduchý a jednoznačný.

00:34:23A Jaroslav Dudek, ten obávaný přísný člověk povídá:

00:34:26Podívejte se, ještě si to rozmyslete.

00:34:29Jeli jsme na zájezd a tam jsem to vyprávěla Jiřímu Pleskotovi,

00:34:33mýmu kolegovi z vinohradského divadla.

00:34:36A on povídá: Děvečko, to bych teda neodmítal.

00:34:43Pan režisér Dudek už tě nikdy neobsadí.

00:34:46A nejen v televizi,

00:34:48ale ani tady v divadle si u něj neškrtneš.

00:34:52To mě trošku vyděsilo a říkala jsem si:

00:34:55No, to je blbý.

00:34:58Ale já nevím. Pořád jsem se tak vnitřně,

00:35:00jak to teď předvádím vnějškově,

00:35:03vnitřně jsem se škubala ze strany na stranu.

00:35:06V pondělí ráno ve tři čtvrtě na osm jsem volala

00:35:10k Dudkům, že teda vezmu tu roli.

00:35:13Ale že to beru jen proto, abych ho nerozzlobila.

00:35:16Staniční sestra Huňková za mnou přišla,

00:35:19že jí bylo řečeno, že je hloupá, a žádá...

00:35:22Pardon, pardon.

00:35:24Ta formulace zněla v tom smyslu, že kdyby hloupost nadnášela,

00:35:28byla by staniční sestra Huňková jako holubička.

00:35:31-No. To je přece stejný!
-To není stejný.

00:35:34No to je stejný! Nedělejte ze mě ještě většího blbce!

00:35:37To bych se nedovážil.

00:35:38Proč jsi nehrála v té poslední řadě?

00:35:42No, to bych se dozvěděla docela ráda.

00:35:46Bylo mně vysvětleno, že jsem nehrála proto,

00:35:51že paní autorku nic nenapadlo.

00:35:53-Bylo ti to líto?
-No, byla jsem hodně zaražená.

00:35:58Musím říct, že jsem dělala všechno možný,

00:36:01abych tomu Přemyslovi Pražskýmu, který mi to přišel říct,

00:36:07jaksi se dokázala dokonce vesele dívat do obličeje.

00:36:11To byl velkej hereckej výkon. Byla jsem hodně zaražená.

00:36:14Vadilo mi to. Bylo mi to líto.

00:36:17Jako ze škatulky, že jo? Ach, jo!

00:36:21Jé! Moje prádlo!

00:36:24Přeperete si ho v tý vaší americký pračce.

00:36:28A další odvetný akce budou následovat!

00:36:32Jo tak moment, pánové! Uhnout! Potom, potom, potom.

00:36:36Kamera! Kamera!

00:36:38Srovnání rolí v divadle, ve filmu a v televizi.

00:36:44Co je tvému srdci nejbližší?

00:36:48Já jsem na tohle myslela zrovna včera.

00:36:53Jak je to divadlo vlastně úžasný tím,

00:36:57že ve stejný zlomek vteřiny docházíte,

00:37:00nebo jste v té konfrontaci s divákem.

00:37:05Je to úžasný pro herce. Pro mě je to teda úžasný.

00:37:09Když vám nic nechybí, hrajete a máte tu možnost

00:37:16vlastně nepřetržitý jemný improvizace.

00:37:20A víte, že se pak zhasnou světla a diváci si odnesou nějaký plusy,

00:37:26někdy taky možná i minusy z toho večera,

00:37:29mají nějaký zážitek, a že pak už to skončilo.

00:37:33Kdežto ten film nebo televize, tam já pořád cítím

00:37:37takovou přítomnou obavu, že to, co teď dělám,

00:37:44už nikdy nezmizí. Bude to pořád k nahlédnutí.

00:37:48A já vlastně se na to třeba sama podívám a budu si říkat:

00:37:52Tohle jsem špatně... Tohle bych změnila.

00:37:55V tom je ten film takovej pro můj pocit ve chvíli,

00:37:59kdy se zúčastňuju toho natáčení, jako ošidnej pro mě.

00:38:05Ale zase má tu krásnou výhodu, že když se vám to náhodou povede,

00:38:08tak je to zaznamenaný.

00:38:13Víš, že mi to leze do nosu.

00:38:17Do nosu?

00:38:20Ty chudáku.

00:38:25Oni mu ty bublinky lezou do nosu.

00:38:29A my se všichni zblázníme

00:38:32a rychle seženeme něco bez bublinek.

00:38:36Jenomže pak, pak to bude zase moc studený.

00:38:42Tak to ohřejeme.

00:38:44Jenomže potom ty už budeš chtít něco úplně jinýho.

00:38:48Zase to nebude to pravý,

00:38:50protože ty ve skutečnosti vůbec nic nechceš.

00:38:57Jsi herečka, která spíš poslouchá, nebo ráda režisérům nabízí?

00:39:02To záleží strašně na tom, kdy se mi to vyplatí.

00:39:07Je důležitý, aby se mi to poslouchání vyplatilo.

00:39:10Byla jsem samozřejmě někdy neposlušná.

00:39:14Zpočátku třeba když jsem začala pracovat s mým mužem.

00:39:17On jako v roli režiséra vinohradskýho divadla,

00:39:20tak jsem, protože jsme měli už k sobě blízkej vztah,

00:39:23tak jsem začala být neposlušná, a on znovu opakoval

00:39:26a znovu na tom trval. A pak už jsem řekla:

00:39:29No dobře. Tak já ti teď předvedu, co po mně chceš.

00:39:32A teď jsem jako se rozhodla, že mu ty připomínky

00:39:35opravdu předvedu ne na sto, ale na dvě stě procent.

00:39:39No a zahrála jsem to a uprostřed toho vzdoru

00:39:45jsem pochopila, co on po mně vlastně chce.

00:39:49A začala jsem bejt úplně zaskočená, že to je něco,

00:39:54na co bych sama nepřišla, že to opravdu funguje.

00:39:58A od tý chvíle jsem začala být strašně poslušná.

00:40:02Paní Janžurová je sama velice nápaditá

00:40:07a režiséra ona velice často...

00:40:11Vždycky odhadne to nejdůležitější v postavě,

00:40:14a to je určitá vnitřní aktivita ty figury. A to má už v krvi.

00:40:18Ona to vyčuchne, okamžitě přečte roli

00:40:21a už ví, kam ta bytost směřuje, co chce.

00:40:25A to je to nejdůležitější. Ona má prostě od pánaboha talent

00:40:29na tohle to. A tím taky někdy utlouká ty režiséry.

00:40:39To je hezký. Přijde asi někdo od policie a řekne nám,

00:40:43co tady děláme. Tudy se protáhneme.

00:40:46Ty máš zelený ucho. Teď pozor! Ještě jedna noha.

00:41:02Tak kdo ji tam hodí? Ať nespadnou do vody.

00:41:07Tak. A dál ji hoď.

00:41:10Já mám takovou nejmilejší roli, kterou hraju pořád.

00:41:15A asi až do smrti mi vydrží to reprízování dennodenní.

00:41:22A to je role matky a babičky. Fakt to je nejkrásnější role.

00:41:26A někdy to obsahuje i značnou část hereckýho výkonu.

00:41:31Ale každopádně je bezstarostně o ten cit.

00:41:36Když hrajete roli na divadle,

00:41:38tak musíte si vystavět celej citovej prostor

00:41:42jako základ pro to představení, ale tady ho mám zajištěnej

00:41:47naprosto přirozeně od přírody, od pánaboha,

00:41:50od svýho vlastního cítění.

00:41:53Jé, vy se potápíte!

00:41:56Když stojíte na kraji. Musíte bejt tam!

00:41:59-Do kterýho divadla jdete?
-To je tam to největší divadlo.

00:42:04-A jak se jmenuje, Kájíčku?
-No Národní.

00:42:09Dneska je Lucerna naposled.

00:42:11Klásková už musí být nějaká mladší v příští Lucerně.

00:42:16Mlynáři! Mlynáři!

00:42:19-Babička hraje Kláskovou už...
-Už asi padesát let.

00:42:26To ne. Čtyřicet let.

00:42:30Já jsem ji hrála u Františka Filipa v televizní inscenaci

00:42:34ještě s panem Štěpánkem a s panem Pivcem.

00:42:38To byla pro mě vlastně jediná příležitost

00:42:41se setkat s těmahle legendama.

00:42:46Máme tady plavce. To je neuvěřitelný.

00:42:49-Kde?
-Támhle. Pojďte!

00:42:52My vám tady fandíme.

00:42:54Vodníka jste tady nepotkal nikdy?

00:42:58Hastrman! Hastrman!

00:43:00Jí ti dám kalupec! Já to věděla!

00:43:03-Vy tkalounkáři! Snad tu číháte?
-Jau!

00:43:08-Stát!
-Pusť mě!

00:43:10Ani krok ze sucha! Nic k mokřině, nic k vodě!

00:43:13-Tak Hanička utekla?
-A šumaři šli...

00:43:15-Co, co, co? Viděl jste je?
-Šli do vsi.

00:43:19Do vsi!

00:43:25Jak jsi dlouho v Národním divadle?

00:43:27Od roku 1987. Takže to je už 23 let.

00:43:34-A na Vinohradech?-A přesně 23 let jsem byla na Vinohradech.

00:43:37Tak teď je to vlastně v půlce.

00:43:57Josef Vinklář mi říkal: Pět let si budeš zvykat.

00:44:01Pět let budeš mít pocit, že se na tebe zahlíží,

00:44:05že jsi pod zorným úhlem. No, mně to možná trvalo i déle,

00:44:08ale naštěstí nastaly roky,

00:44:12kdy už jsem se tam začala cítit doma

00:44:15a začala jsem tam mít svý velmi blízký kamarády.

00:44:20Tady je nás hodně, ale dneska mám štěstí.

00:44:26Náhodou Adince už jsem upletla svetýreček.

00:44:33To jsou moje uši.

00:44:37To jsou moje uši.

00:44:43Tak. A teď se přes to dá čepeček.

00:44:47Je to takovej šperk, pro člověka takovej šperk

00:44:50pro tu moji profesi. Hezkej, vzácnej šperk.

00:44:55Že je mi dovoleno tady hrát.

00:44:58Ale jinak já jsem strašně skromná.

00:45:03Já vím, že je nejdůležitější

00:45:07ten divák, kterej sedí v hledišti.

00:45:10Radostné jaro,

00:45:14květy růže...

00:45:18Je to jeden z půvabů jevištního herectví.

00:45:21Že máš ty lidi tady. Že je buď lehce vidíš v obrysech...

00:45:24Ale hlavně je vnímáš. Vnímáš přesně, kdy jsou potichu,

00:45:30kdy je takzvaná ta špendlíková pauza,

00:45:34jak říkám taky v jedný naší zájezdovce,

00:45:36kdy jsou ti lidi úplně napjatí a ani nevzdychnou,

00:45:40nenadechnou ani nahlas. Když začnou trošku pokašlávat,

00:45:45už víš, že je něco špatně a radši zrychlíš,

00:45:48aby ses dostala z nějaký nepovedený scény.

00:45:51Když se smějou.

00:45:54Všechno je to jeden celek jakoby - herec i ten divák.

00:45:59Tam je to správně.

00:46:02Tam máte někde vzdušně spojený myšlení

00:46:09jakoby s těma lidma.

00:46:15Nestrpím vůbec vyčítavý tón.

00:46:18Já budu mluvit zdvořile. A vlídně.

00:46:22A hlavně stručně, matko. Jak vidíte, mám dost naspěch.

00:46:24Tak ty máš naspěch!

00:46:29Já jsem nespěchala, bůh ví, když jsem tě v mukách rodila!

00:46:33Já se pak narodil a dal vám klid.

00:46:35Nedal. To samo nebe by ti řeklo.

00:46:38Narodil ses, jen abys byl mé peklo.

00:46:43Jana Štěpánková tvrdí, že čím má herečka vyšší věk,

00:46:49tím je méně hezkých rolí. Cítíš to taky tak?

00:46:52Když mluvím o svém stáří, tak říkám,

00:46:55že teď už jsem dospělá. A herečky v tom dospělejším věku

00:46:59už se musí trošku ohlížet i stran autorů.

00:47:03Ale to, že je toho míň, a že máte tu a tam čas

00:47:08zasít semínka na jaře a vypěstovat rajče třeba,

00:47:13to se docela hodí.

00:47:18Kamera! Toč to!

00:47:37Jde z nich strach.

00:47:55Ty mu říkáš macku?

00:47:57Ona mu říká macek!

00:48:00Zavři oči, brouku!

00:48:02A fik!

00:48:04Dobré. Trochu naturalistické.

00:48:08Stop!

00:48:09Hrozná zácpa. My jsme jeli přes celou Prahu.

00:48:13Hrajou se ti líp komediální role, nebo naopak vážný, charakterní?

00:48:20Teď zrovna toužím po těch komediálnějších.

00:48:24Tam je vždycky velká bída v autorech.

00:48:27Hledají se těžko. My jsme si z týhle bídy

00:48:30začali se Slávkem Remundou psát hry sami pro sebe,

00:48:33protože se těžko hledají ty komediální hry.

00:48:38A já jsem toužila po tom hrozně bavit lidi.

00:48:41Já jsem tady dneska technikář. Ne. Jak bych to...

00:48:45Technikář, inspicient, rekvizitář, kostymér, zvukař.

00:48:50-Svítit bude někdo jinej.
-Ale podle mých pokynů.

00:48:53-Nápovědu dělá špatně teda.
-No!

00:48:56Vždycky když hledím do portálu, tak vidím, jak Simonka...

00:49:01Mám to říct? Oni neslyšej totiž.

00:49:05My jsme hluchý.

00:49:06-Hraješ v týhle košili?
-Ano, budu hrát.

00:49:09Abych ji nezapínala zbytečně.

00:49:11Ještě měli říct, že se hádaj vždycky v autě,

00:49:14když jim auto musím řídit, když jedeme někde ze zájezdu.

00:49:19Tak to je něco.

00:49:20Došel ti dech, co? Už nevíš, co bys řek.

00:49:23Mně už dávno došel vedle tebe dech.

00:49:26Já jim to tady postavím a pak přijde paní Janžurka

00:49:29a přešoupe si to. Paní Janžurka!

00:49:32Hele, nemáme tohle mít trošku zalomený?

00:49:35Proto tě volám.

00:49:49Hrála jsem košíkovou!

00:49:54Měla bych toho už nechat a nějak si zkusit žít.

00:49:57Nejsem z herců, co chtěj umřít na divadle,

00:50:01protože to je takový patetický prohlášení:

00:50:03Kéž bych umřel na divadle!

00:50:05Já to chápu jako, jak ten pan profesor Pistorius vždycky přišel

00:50:09a převlík se do těch montérek, tak takhle to je.

00:50:12Vy jste zpocený, jste špinavý, bolej vás nohy pořád,

00:50:17když už teda člověk je v určitým věku,

00:50:21musíte se pořád někde mejt, v nějakých sprchách, koupelnách

00:50:24cizích, jezdit, přespávat, jíst v kantýnách,

00:50:29chodit čůrat do lesa, když nechcete na toi toi.

00:50:32Je to strašně namáhavej život, obyčejnej, jednoduchej.

00:50:38Kdo ho prostě chce dělat, tak to musí podstoupit.

00:50:41Já se o tom strašně nerada vyjadřuju

00:50:44v nějakých velikých metaforách.

00:50:47V podstatě je to taková obyčejná práce.

00:51:50Skryté titulky: Jaroslav Švagr Česká televize 2010