Vítězslav Novák a lidová píseň

Skladatel Vítězslav Novák vynikal nejen hlubokou hudební erudicí, ale byl též obávaným kritikem nových směrů a tvůrčích výbojů. Stěží prošla výrazná umělecká hudební osobnost pražským koncertním životem, k níž by Novák nezaujal jasné kritické stanovisko. Na druhé straně byl obětavým pedagogem, který vychoval rozsáhlou školu hudebních tvůrců a slovenská hudba mu vděčí za výchovu svých největších skladatelských zjevů. Obdobně jako Leoš Janáček vycházel i Novák při genezi svého hudebního jazyka po svém ze studia lidové písně. Zaměřil se přitom na dvě oblasti, které se výrazně promítly do jeho vrcholných orchestrálních děl: Slovácké a Jihočeské svity. Ta první vyvěrá z jeho studentských vzpomínek, kdy navštěvoval Horňácko a Hroznovou Lhotu, kde čerpal bohaté podněty z moravské lidové poezie. Druhá je spjata se skladatelovým rodným krajem kolem Jindřichova Hradce, kde vnímal nejen krásu hlubokých lesů a zádumčivých rybníků, ale promítla se sem i vlastenecká hrdost, opírající se o tradice husitského zpěvu.

Režisér a scénárista Zdeněk Flídr se snažil v novém televizním dokumentu věrně postihnout tyto dva nezávislé prameny, které se staly červenou nití celé Novákovy hudební tvorby. Televizní dílo je rozděleno do třinácti kapitol, v nichž z různých pohledů zavítáme do hájemství skladatelovy kompoziční techniky a hudební poetiky ovlivněných lidovou tvorbou a folklórem. Prostřednictvím vnímavé televizní kamery se divák dostane do okolí Javorníka, Velké nad Veličkou, Hrubé Vrbky a Kuželova. Pořad, který především vychází ze skladatelových literárně zpracovaných vlastních vzpomínek, je doplněn bohatým dobovým ikonografickým materiálem, líbeznou hudbou a volně tak navazuje na předchozí dokument Z.Flídra,který nám obdobnou cestou přibližoval vztah Leoše Janáčka k lidové písni.