Epizoda 7/13

Prvním podnikatelem, který předstoupil před investory, byl Jiří Matějíček, který chce v Portugalsku provozovat surf camp – školu surfování. Projekt měl v pokročilé fázi příprav, měl zajištěného i významného výrobce surfařského oblečení coby sponzora a tak 400 000 za 10 % požadoval hlavně na investici do marketingu. Tomia Okamura coby mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří a agentur ale nesouhlasil s jeho vizí cestovní agentury, která by prodávala letenky a ubytování odděleně – a neměl o investici zájem. Ondřej Bartoš naopak v mladém ambiciózním podnikateli viděl perspektivu. Tomio Okamura proto znovu varoval. „No moment, já už jsem říkal, že nemám zájem, ale vy to nesmíte pořádat, ten zájezd. Já chci Ondřeje upozornit, že to znamená...,“ V tu chvíli se ozval sám Jiří Matějíček: „Já chci upozornit, že vy podle pravidel jste se odhlásil z téhle soutěže a už nemůžete zasahovat.“ Napjatá situace sice nakonec skončila usmířením, investici ale Jiří Matějíček nezískal. Na Ondřejovu otázku, proč tento projekt chystá, totiž odpověděl, že chce dělat, co ho baví. Riziko, že ho to bavit přestane, ale bylo pro investory nepřijatelné. Správná odpověď zněla „protože chci vydělat peníze.“

Jaroslav Černý přišel žádat o 600 000 Kč na svůj drtič plastových lahví. Prototyp ale neměl plně funkční a to investory spolu s jeho velikostí a cenou odradilo. Tomio Okamura navíc pochyboval, že by Češi měli o takový produkt zájem, protože je podle něj ekologické chování Čechů pozadu oproti západní Evropě. Ostatní investoři v čele s Danou Bérovou ale oponovali – Češi dokonce třídí odpad víc než v mnoha evropských zemích. Tak jako tak, pan Černý odešel bez investice.

Typickým zástupcem vynálezců byl Pavel Truksa se svým patentovaným skládacím obytným kontejnerem. Tak jako řada vynálezců před ním, i Pavel Truksa se soustředil především na výrobu prototypu a neřešil, že jen z něho neplyne investorům žádný zisk. Navíc odmítal svůj patent do budoucí firmy vložit z obavy, že o něj přijde. S sebou přivedl potenciálního společníka, který vyrábí mobilní domy, dohromady však nedokázali předložit investorům srozumitelnou nabídku – a tak, přestože Ivan Pilný chtěl investovat – nakonec odešli bez půl milionu korun.

V tomto díle se sešli shodou okolností dva páni Matějíčkové. Druhý z nich, Tomáš, přišel nabídnout program na automatizované investování, s jehož pomocí by vydělal na pohybech kurzů měn. Po investorech chtěl, aby poskytli půl milionu korun, které by s pomocí svého programu zúročil. Sám ale přiznal, že své peníze v této „hře“ prohrál. Navíc se ukázalo, že investoři mají s podobnými projekty už své zkušenosti. Nikdo z nich tedy neinvestoval. Ivan Pilný pak přidal jednu radu: „Důrazně bych vás varoval před tím, co říkala Dana Bérová, shromáždit skupinu studentů, kteří to prostě budou zkoušet, protože výsledek se dá předvídat, budete do smrti jezdit na kole.“

Jako poslední předstoupili před investory Karel Chromý a Kateřina Mukařovská. Na rozjezd distribuce náplasti s aktivním uhlíkem, která má mimořádnou schopnost zastavovat krvácení, chtěli 300 000 Kč. Největší slabinou jejich projektu bylo, že nevlastnili na náplast patent, ale byli pouze exkluzivní distributoři. Investoři se tak nejvíc báli situace, kdy se byznys dobře rozjede a majitel patentu od smlouvy odstoupí a bude si distribuci řešit sám. Nakonec se ale sešly dvě nabídky. Ondřej Bartoš a Marta Nováková dali společnou nabídku za 30 % z firmy s výhledem na to, že by distribuční firma pana Chromého případně prodávala i matraci Biosynchron, do které investovali v prvním dílu. Dana Bérová dala výhodnější nabídku – sama nabídla celých 300 000 korun, chtěla jen 15 % z firmy a dala najevo, že se v systému zdravotnictví České republiky dobře orientuje. Karel Chromý si proto jako investora zvolil ji.