Jáchym Topol, autor románu Sestra
Znal jste filmy Vítka Pancíře, než Vás oslovil kvůli Vašemu prvnímu románu?
Od Vítka Pancíře jsem znal pár filmů, které dělal k hudbě Psích vojáků, ale pouze útržkovitě z večírků, a něco se promítalo také na koncertech. Znám i pár jeho dalšcích filmů, ale s výjimkou Oken a Psa na sněhu, si nepamatuju názvy. Pancířovy filmy se mi zamlouvají pro ostrost pohledu, zahalenou ovšem v nostalgii, a pro jeho docela jemný humor.
Jste vůbec nakloněný adaptacím svých knih a jak se k nim stavíte? Myslíte, že by Vaše knihy měly být pro filmaře spíš volnou inspirací nebo jste pro doslovnou adaptaci? V jaké míře by měla být knížka zachována?
K adaptacím se stavím úplně volně: prostě režisére, dělej si co chceš. To platí i pro divadlo. Zatím mám štěstí, že se do filmu podle mého psaní, pouštějí přátelé a přátele přátel, kteří mají podobné zvichřené vnímání. Mimo klipů k textům písní pro Psí vojáky a Moniku Načevu, jsou zfilmované ještě dvě věci, Anděl a Karty jsou rozdány, které dělal Vladimír Michálek a teď navíc Sestra Vítka Pancíře.
Měl jste možnost podílet se na filmu, a jakým způsobem probíhala Vaše spolupráce?
Vítek mi kdysi poslal scénář a mě se líbilo právě to, že si z knihy vzal co on chce, co on cítí. Osobně jsme se neznali, tak jsem volal bráchovi a říkám mu: Pancíř - je dobrej? A Filip řekl, že jo. Spolupráce s Vítkem začala a vlastně skončila jednoho odpoledne, za obrovského vedra v kavárně Medúza na Vinohradech. Vítek se dozvěděl, co vlastně tušil, že nejsem žádný dozorce svých knih a že má volnou ruku.
Sestra je dost specifický, těžký román, a přesto získal obrovský ohlas a žije si dál vlastním životem.
Dobře vím, že na jednoho čtenáře, který Sestru přečte, jich spoustu knížku odloží, či dokonce odhodí. To ale nevadí! Budu asi trochu snob, moje zboží není pro každého.
Zároveň je Sestra hodně spjata s českým prostředím, jak si vysvětlujete její úspěch v zahraničí?
Po báječné recenzi v New York Times napsalo o Sestře i spousta dalších novin v Americe. A po smrti Bohumila Hrabala a po té, co od něj vyšlo skoro všechno, se cítili jeho překladatelé jako sirotci. Ale ke spoustě těch plánovaných vydání nedošlo, protože na Sestru potřebuje
překladatel tak dva roky. Ale kdo by mu platil, kdo by ho živil? Dobře to dopadlo v Polsku a Maďarsku. V Německu teď vyšla Sestra jako paperback s obálkou udělanou z Drtikolovy fotky. To mě nadchlo. Asi před měsícem vyšla Sestra v Lublani, slovinsky. Pořád na tuhle knížku někde narážím.
V čem je podle Vás Sestra a hudba Psích vojáků důležitá pro Vaši generaci?
Díval jsem se na stránky Psích vojáků, kde jsou moje texty z let `79 a `80. To je už skoro třicet let soustředěné práce na dobývaní psychického území v myslích už beztak trošičku narušených lidí. Hohoho!
Pracujete často v zahraničí, v čem je to pro Vás lepší než v Čechách?
To je pouze technická věc, proč svoje knížky píšu v cizině. Americký, francouzský nebo německý nakladatel prodá nějaké Vaše knihy. Abyste napsal další, je Vám schopen sehnat místo, kde můžete do toho počítače nějakou dobu bušit. Takhle to v té části světa prostě chodí už zhruba od 50. let, kdy jste u nás mohl jít za básničky do vězení. Ale teď bych měl daleko radši chatu někde v Čechách a už se nehnul z místa. Cestování kvůli vydávání starších knih zabíjí ty nové. Ale zase je na tom zajímavé, že když mám autorské čtení v jakékoli zemi, to je jedno, jestli ve Španělsku nebo Mongolsku, přijdou tam podobný týpci, jako v Praze.