Začaly vycházet Lidové noviny

Československá opozice se koncem osmdesátých let výrazně aktivizovala a zároveň se snažila více oslovovat veřejnost. Důležitým nástrojem se měly stát i nezávislé noviny, jejichž název navazoval na tradici Lidových noviny vydávaných od roku 1893 v Brně. Původní deník Lidové noviny se proslavil zejména v meziválečném období, kdy do něj přispívaly osobnosti jako bratři Čapkové, Karel Poláček či Jiří Mahen a Rudolf Těsnohlídek. Šéfredaktorem listu byl mimo jiné i slavný spisovatel Eduard Bass. Lidové noviny se profilovaly jako liberální list středostavovské inteligence, který silně podporoval tzv. skupinu Hradu. Ostatně své příspěvky zde (obvykle pod pseudonymy) zveřejňovali i prezidenti T. G. Masaryk i Edvard Beneš. V období po roce 1945 až do své emigrace řídil Lidové noviny (pod názvem Svobodné noviny) proslulý novinář a publicista Ferdinand Peroutka. Po únoru 1948 se Lidové noviny pronikavě změnily a do šéfredaktorského křesla usedl dlouholetý člen redakce, spisovatel Jan Drda. List ovšem ztratil svou přirozenou čtenářskou skupinu, které navíc nová orientace daná změnami v redakci příliš nevyhovovala. Proto také Lidové noviny v roce 1952 přestaly vycházet. O jejich obnově se uvažovalo již v roce 1968, kdy se jejich šéfredaktorem měl stát známý publicista a novinář Antonín J. Liehm. K jejich oživení došlo až na konci osmdesátých let díky několika novinářům působícím v disentu, jako byl například bývalý redaktor časopisu Reportér Jiří Ruml, který se stal i šéfredaktorem obnoveného periodika. Jako další redaktor zde působil Rudolf Zeman a do listu přispívala řada dalších disidentů např. Jiří Dienstbier, Ludvík Vaculík či Václav Havel, pod pseudonymy sem však psala i řada lidí z tzv. šedé zóny (např. hudební publicista Jiří Černý či filmový kritik Jan Lukeš). První dvě nultá čísla vyšla v druhé polovině roku 1987, první řádné číslo bylo datováno lednem 1988 a nechyběla v něm kromě různých analýz a zpráv z domova i ciziny ani reportáž z demonstrace ke Dni lidských práv 10. 12. 1987 na pražském Škroupově náměstí. Vydavatelé Lidových novin se snažili svoji činnost legalizovat, to se jim však až do listopadu 1989 nepodařilo. Byli tedy nuceni list šířit jako samizdat. Přesto se dostal před rokem 1989 k širšímu okruhu zájemců než jiná samizdatová periodika. I mnozí hrdinové našeho seriálu z něj čerpali své informace, zejména o situaci v Československu. Se zájmem si Lidové noviny přečetl nejen Jarda Franc, ale dokonce i jeho otec. Radost mu však samozřejmě příliš nedělaly. Přehlížet je však už nebylo možné.Koncert pro Lidové noviny; ČST