Proběhla operace Pouštní bouře

Vleklý irácko-íránský ozbrojený konflikt, který skončil na sklonku osmdesátých let 20. století, finančně vyčerpal obě soupeřící strany. Existující problémy se irácký vládce Saddám Husajn snažil řešit nátlakem na jednoho z největších iráckých věřitelů – sousední Kuvajt, zemi, která pohádkově zbohatla díky obrovským zásobám ropy. Spor vyvrcholil v létě 1990, konkrétně 2. srpna, kdy skvěle vycvičené irácké elitní jednotky vtrhly do Kuvajtu a po kratičkém odporu ho obsadily. Organizace spojených národů sice Irák prakticky okamžitě vyzvala ke stažení vojsk, ale Saddám Husajn podobné řešení razantně odmítal. Nesouhlasil ani se zprostředkování ze strany dalších arabských zemí, čímž některé představitele těchto států hluboce urazil. Irácké vedení se na mezinárodním poli nemohlo spolehnout na nejednotnost danou bipolárním uspořádáním. Sovětský svaz v této době již zcela vyklízel své mocenské pozice, a tak rezoluce ostře kritizující irácký postup procházely v OSN hlasy všech pěti stálých členů Rady bezpečnosti bez vetování. USA ve spojení se Saúdskou Arábií, která se Husajnovým nástupem cítila existenčně ohrožená, přistoupily nejprve k operaci Pouštní štít, která měla spíše obranný charakter. Zároveň se však začalo stále více hovořit o rozhodném vojenském vystoupení široké koalice vedené Spojenými státy, které by mělo mandát k zásahu od OSN. Na podzim 1990 se toto uskupení celkem 28 států skutečně zformovalo, a tak 16. ledna 1991 i za účasti československé protichemické jednotky byla pod vedením amerického generála Normana Schwarzkopfa zahájena mohutná operace známá pod názvem Pouštní bouře. Do akce se výrazně zapojila i média, která ji poněkud nadsazeně označovala za nejdůležitější bojovou operaci od konce 2. světové války. Přinášela do té doby nevídané množství záběrů přímo z bojů a zejména z náletů. Malou pozornost ovšem věnovala zprostředkování utrpení obětí. Hned na počátku se spojencům podařilo ochromit radarové a protiletecké irácké systémy a zasypali Irák mohutnými leteckými údery. Letectvo také hrálo roli při ničení iráckých pozemních jednotek. Saddám Husajn své elitní jednotky z Kuvajtu nakonec stáhl, když předtím zapálil četné ropné vrty a část ropy nechal vypustit do moře. Koncentroval se na brutální potlačení šíitské povstání v samotném Iráku. Koalice neusilovala o jeho přímé svržení, protože k vstupu do samotného Iráku neměla mandát od OSN. Na irácký režim ale byly uvaleny rozsáhlé ekonomické sankce. I s těmi se však Husajnův režim dokázal vyrovnat. Česká veřejnost ve své většině zásah podniknutý se souhlasem OSN podporovala a objevily se i paralely mezi okupací Kuvajtu a okupací Československa v roce 1939. Jen ojediněle se ozývaly hlasy, kterým se nelíbila především stále sílící pozice USA při světovém pořádku. Události, komentáře, U-1991-01-16, U-1991-01-17; ČST