Bez nadsázky lze jistě říct, že úmrtím sovětského šéfa Leonida Iljiče Brežněva (nar. 1906) skončila jedna významná epocha světových dějin. Moci se chopil již v roce 1964, kdy byl svržen Nikita Sergejevič Chruščov. V té době měl přitom již značně spletitou vojenskou i politickou kariéru. V období 1941-45 se účastnil bojů jako politický komisař a s Rudou armádou se dostal i do Československa. V letech, kdy vedl Komunistickou stranu Sovětského svazu, byla samozřejmě jeho činnost nafouknuta do legendárních rozměrů a Brežněv sám nakonec měl čtyři tituly Hrdina Sovětského svazu – stejné množství jich bylo uděleno už jen legendárnímu maršálu G. Žukovovi. V padesátých letech vykonával mj. funkce prvního tajemníka ÚV Komunistické strany Moldávie a Kazachstánu, v letech 1952-53 a opět od roku 1956 zastával významný post tajemníka ÚV KSSS a patřil také mezi kandidáty jeho předsednictva, v roce 1957 se pak stal jeho řádný členem a postoupil do nejužšího kruhu moci v celém Sovětském svazu. Kolem poloviny padesátých let stál v čele kampaně za rozorání celin, po znovuzvolení za tajemníka ÚV KSSS v roce 1956 zodpovídal za zbrojní průmysl a kosmonautiku. Na počátku šedesátých let se stal nástupcem K. J. Vorošilova na postu oficiální hlavy státu, tedy předsedy Nejvyššího sovětu. I když za rozvinutí své kariéry vděčil především N. S. Chruščovovi, přidal se na stranu jeho odpůrců a sám usedl na místo prvního tajemníka ÚV KSSS. V této funkci také nesl hlavní odpovědnost za okupaci Československa v srpnu 1968. Postupně si upevňoval svoji moc ve stranické špičce a obklopoval se spolupracovníky z Dněpropetrovska i z dalších míst, kterými prošel při své cestě za kariérou. Ve vztahu s USA se Brežněvovi dařilo pěstovat politiku détente, kterou však narušil nástup Ronalda Raegana na post prezidenta Spojených států amerických. I za cenu konfliktů udržel alespoň do značné míry impérium i nadvládu v jednotlivých satelitech. Zároveň se snažil rozšiřovat moc Sovětského svazu v zemích tzv. Třetího světa, ale vzhledem k hospodářské situaci byly jeho úspěchy jen omezené. V roce 1979 se Brežněv vojensky zapletl v Afghánistánu. Angažmá skončilo až v druhé polovině osmdesátých let a pro Sovětský svaz mělo katastrofální výsledky. Brežněvovi se dlouho dařilo udržovat životní úroveň v SSSR na snesitelné úrovni, v zemi však stále více bujela šedá ekonomika, řádily zde četné funkcionářské gangy a klany. Zejména v závěru Brežněvova panování byl již dobře pozorovatelný celkový rozklad impéria. Jeho vnitřní politika zaměřená na stabilitu vyvolávala pocity trvalé stagnace, byrokracie a zároveň gerontokracie, tedy vlády starců. Brežněvovo zdraví se od konce sedmdesátých let rychle zhoršovalo, a tak se s jeho poměrně brzkým odchodem ze života tak trochu počítalo. V Československu se asi našla jen hrstka lidí, která jeho skonu opravdu upřímně litovala. Nicméně právě vyhlášený státní smutek zabránil Honzíkovi navázat na hudební kariéru Karla. Ceremonie spojené s jeho památkou odpovídaly délce doby, po jakou stál v čele Sovětského svazu. U jeho nástupců se už tolik parády nedělalo – z jeho pohledu se také v křesle prvního tajemníka ÚV KSSS ani neohřáli. Například bezprostřední dědic jeho pomyslného „trůnu“ Jurij Vladimirovič Andropov, dosavadní šéf KGB, zemřel již po jednom a půl roce vlády.Československý filmový týdeník; Krátký film