Babi s Františkem rádi navštěvovali různé výstavy a tak se jeví jako vysoce pravděpodobné, že si nenechali uniknout ani dvě obří retrospektivy pořádané v Jízdárně Pražského hradu. První, která probíhala na počátku roku se věnovala dílu Mikoláše Alše. Jeho pověst v očích babi asi poněkud snižovala mohutná propagace tohoto umělce Zdeňkem Nejedlým na počátku padesátých let, ale na druhou stranu si jistě uvědomovala, že Mikoláše Alše si stejně jako spisovatele Aloise Jiráska vysoce vážili vlastenci již v dobách první republiky. S jeho díly, čerpajícími náměty z českých dějin, hlavně z epochy husitství a Jiřího z Poděbrad, se v nejrůznějších podobách setkávala celý život, stejně jako s jeho ilustracemi národních písní. U Alfonse Muchy byla situace podstatně složitější. Jeho secesní díla s ladnými křivkami a svůdnými dívkami narážela na kritiku už u avantgardy za první republiky. Vegetabilní secese, dekorativní plakáty pro slavnou francouzskou tragédku Sarah Bernhardt a koneckonců i slovanský patos jeho pozdějších děl se jim jevil jako beznadějně přežilý ve věku funkcionalismu a moderní techniky. V poválečném období pak komunističtí teoretici na Muchu hleděli s podezřením i jako na svobodného zednáře a tvůrce četných komerčních plakátů a návrhů šperků pro francouzskou společenskou smetánku. Některá jeho další díla jim pak zaváněla nezdravou dekadencí, zcela mrtvou v době radostného budování nové společnosti. Ale v roce 1980 už situace vypadala jinak. Fin de Siécle se opět blížil a s ním jakoby i rostla přitažlivost Muchových děl. Přitahovala též šarmantní lehkost jeho plakátů, která měla i potenciál stát se výhodným vývozním artiklem na západ. Muchova retrospektiva výrazně přispěla k vlně zájmu o jeho dílo, vlně, která do určité míry neodezněla dosud, i když už máme další fin de siécle řadu let za sebou.TN1-1980-02-29 (Výstava M. Alše); TN2-1980-03-14; TN1-1980-02-29 (Výstava M. Alše); ČST