Udělení Nobelovy ceny Alexandru Solženicynovi (1918-2008) bylo velkou ranou pro sovětský režim. Dělostřelecký důstojník bojující v druhé světové válce byl za kritiku Stalina v dopise v příteli celkem osm let vězněn v různých trestních táborech, odkud byl propuštěn až v roce 1953. Ještě další tři roky však musel strávit ve vyhnanství v Kazachstánu, v Taškentu se léčil z rakovinného nádoru. Po rehabilitaci se mohl vrátit do středního Ruska, kde pracoval jako učitel matematiky a fyziky. V období tzv. tání, tedy určitého kulturního uvolnění v SSSR na počátku šedesátých let, vzbudil obrovskou pozornost jeho literární debut, próza Jeden den Ivana Děnisoviče z roku 1962, která vyšla v tehdy proslulém literárním magazínu Novyj mir. Hned v roce 1963 Jeden den Ivana Děnisoviče, ukazující každodenní život vězně jednoho z lágrů, vyšel i v češtině a je dost pravděpodobné, že Karel s Evou, kteří se o kulturu docela zajímali, tuto knihu s přídechem senzace četli. Kromě Jednoho dne Ivana Děnisoviče se na stránkách Nového miru objevily ještě tři další Solženicynovy kratší povídky, včetně Matrjoniny chalupy ukazující těžký život tehdejší vesnice a k období druhé světové války se vracejícího textu Případ na stanici Krečetovka. Jenže období tání nemělo dlouhého trvání a Solženicynovi bylo oficiální vydávání dalších děl v SSSR znemožněno a KGB spisovateli zabavila v roce 1965 několik dokončených i nedokončených literárních rukopisů. V roce 1967 napsal otevřený dopis Svazu sovětských spisovatelů, který vzbudil obrovské pozdvižení nejenom v SSSR, ale především v zahraničí. A to i v Československu – zde totiž přes odpor stranického vedení byl dopis veřejně čten na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Sovětský svaz spisovatelů zareagoval vyloučením Solženicyna ze svých řad v roce 1968. Tehdy také vydal opoziční spisovatel v samizdatu a v exilu své další dvě důležité knihy – první verzi své práce V kruhu prvním, kde se vrátil ke svým zážitkům ze speciálních vědeckých ústavů, v nichž pracovali věznění vědečtí pracovníci a prózu Rakovina. V ní zase popsal své zkušenosti z léčebny pro onkologické pacienty, jak ji poznal v Taškentu. Jeden z nejproslulejších sovětských disidentů, jaderný fyzik Andrej Dimitrijevič Sacharov navrhl Solženicyna na Nobelovu cenu za literaturu, která mu skutečně byla udělena. Jenže spisovatel k jejímu převzetí neodjel z obavy, aby mu úřady neznemožnily návrat do vlasti. Nucenému exilu se však stejně nevyhnul – po vydání své proslulé kroniky sovětských lágrů Souostroví GULAG byl v roce 1974 zbaven občanství a násilně vypuzen za hranice. Žil poté v SRN, Švýcarsku a zejména v USA. V exilu dále tvořil, především rozsáhlou epopej Rudý kruh, kde se snažil osvětlit uzlové body ruských dějin od revoluce 1905 do říjnové revoluce v roce 1918 vedoucí podle jeho názoru ke zkáze ruského národa. Do Ruska se Solženicyn vrátil v roce 1994.zahraniční archiv RZ, 1970; Československá televize