S termokamerami a nejmodernějšími technologiemi za poznáním. Unikátní cyklus z dílny BBC provázený slavným přírodovědným publicistou Davidem Attenboroughem

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Ať už si myslíte o hadech cokoliv, nemůžete popřít, že v sobě mají zvláštní půvab. Ztráta končetin je nutí vypořádat se s různými problémy života způsoby, které jsou úplně jiné než ty naše. Techniky, které přitom vyvinuli, se prokázaly jako neobyčejně úspěšné. Hadi mají velice jednoduchý tvar těla. Jedná se v podstatě o dlouhou tenkou trubici. Přesto se dokáží pohybovat v nejrůznějších terénech. Když se potřebují vyšplhat po kmenu vzhůru na strom, stačí jim, že se kolem něj obtočí. Někteří dokáží roztáhnout tělo natolik, že zachytí vzduch a mohou třeba i plachtit.

Jejich dávní předkové před sto miliony let, za éry dinosaurů, končetiny měli, podobně jako dnešní ještěři. Pak se ale někteří jedinci při pátrání po kořisti začali zahrabávat pod zemský povrch, kde jim nohy vadily, a tak se z generace na generaci pomalu zmenšovaly. Stalo se to kdysi dávno, zhruba před 95 miliony let. A dnes se zdá, že absence končetin hadům nijak nevadí.

Prvním beznohým plazům se dařilo velice dobře. Zůstávali ale stále zahrabáni pod zemí. Až teprve někdy před 50 miliony let se někteří z nich vrátili na povrch. Tou dobou tu už nebyli dinosauři, místo nich Zemi osídlili drobní savci. Tato malá zvířata nabízela mnohem výživnější potravu než hmyz a žížaly. Proto se někteří hadi zaměřili na ně. Postupem času se v tom tak zdokonalili, že v současné době patří mezi nejlepší lovce na Zemi.

Hadi mají velmi špatnou pověst od doby, co se objevili v bájné rajské zahradě. Ve skutečnosti ale i ti nejagresivnější jedovatí hadi se snaží, pokud je to možné, se člověku vyhnout a neuštknout ho. Nechtějí plýtvat jedem a riskovat tvrdou odplatu za uštknutí něčeho, co stejně nebudou jíst. Aby nedocházelo ke zbytečným konfliktům, většina jedovatých hadů ostatní zvířata včetně člověka předem varuje, aby se držela zpátky. Někteří to dělají zvukovým signálem. Jiní, jako například kobry, vysílají optický signál. Roztáhnou kůži kolem krku a vytvoří dobře viditelnou kápi. Hrozba uštknutím představuje pro hada mnohem lepší obranu než uštknutí samotné.

Lovci korýšů, ptáků i savců

Klikněte pro větší obrázek Ztráta končetin, která nám připadá jako obrovský handicap, nezastavila hady, aby osídlili všechna možná prostředí a pochutnávali si na všech možných druzích potravy. Na zvlášť podivný jídelníček se specializuje jihoafrický vejcožrout. Umí velmi dobře lézt po stromech a v korunách prohledává ptačí hnízda, ze kterých vybírá vajíčka. Ta jsou obvykle několikrát větší než jeho hlava. Plazi ale mají čelisti spojené velice pružnými vazy. Jakmile se vejce dostane dovnitř, silné svaly hltanu ho posunou dál do jícnu, odkud se rychle dostane k části páteře, jejíž obratle mají výběžky obrácené dopředu. O ty se vnitřní blána vajíčka roztrhne. Žloutek bohatý na živiny pak putuje do žaludku, naopak skořápky had opět vyvrhne.

Klikněte pro větší obrázek Ostrov Carnac u západního břehu Austrálie je domovem početné populace prudce jedovatých pakober černých. Na této populaci je ale něco velmi zvláštního. Hodně jich má zjizvené hlavy, každá desátá je dokonce úplně slepá. Mohou za to rackové australští, jejichž mláďata zůstávají stále v hnízdě a pro pakobry tak představují stálý zdroj potravy. Ptáci ale svá hnízda a mláďata zuřivě brání a svými silnými zobáky se snaží vždy mířit na hlavu útočící pakobry. Protože nemají jamky s infračidly citlivými na teplo jako chřestýši, oslepené jedince proto vede pouze jejich rozeklaný jazyk. Had dokáže vnímat intenzitu pachu každou částí rozeklaného jazyka zvlášť. Když se rozhodne zamířit ke zdroji pachu, zjistí, na které straně je silnější a vydá se tím směrem.

Krabi představují v australských mangrovových porostech nevyčerpatelný zdroj potravy. Čekají na odliv, aby se mohli vrátit na bahnité dno, na němž hledají potravu. Je jich tu dost, a tak jsou paradoxně sami dobrou potravou pro hady, i když díky obrnění a trnům ne snadnou. Vodnářka krabožravá loví jen v noci a cestu si musí hledat pouze čichem a hmatem. Je vyzbrojena jedem a má krátké, silné jedové zuby, kterými dokáže proniknout krunýřem kraba a ochromit ho. Tohoto hada však odlišuje od ostatních to, co udělá se svou kořistí po jejím ulovení. Potravu porcuje na díly a pochutnává si na výživné svalovině, kterou poskytují nohy. Krabův obrněný trup ovšem had nechává na místě, protože jeho zpracování by bylo příliš obtížné. V mnoha řekách a potocích východní části Spojených států zase žijí raci, rovněž vyzbrojení tvrdým ochranným krunýřem. Ten ale musí každé 3 až 4 týdny vyměňovat, aby mohla jejich těla růst. Nová schránka je však ještě měkká, a to je příležitost pro rakožrouta sedmipásého. Rak s novým krunýřem vypadá prakticky stejně, vylučuje ale do vody odlišné chemické látky, které je had schopen zachytit čidly na svém jazyku. Plaz dokáže raka spolknout, protože po svlečení starého krunýře je měkký jako uvařené vejce.

Klikněte pro větší obrázek Zajímavou loveckou strategii si díky své velké rychlosti a neobyčejně citlivým smyslům vypracoval severoamerický chřestýš pruhovaný. Neumí se sice pohybovat tak rychle, aby dokázal kořist pronásledovat, jenže malí savci, které loví, mají ve zvyku používat při pohybu v lese stejné cestičky a zanechávají přitom za sebou slabou pachovou stopu. Pokud se kořist nachází blízko, je schopen ji lokalizovat pomocí čichu a tepelných detektorů umístěných v páru jamek pod očima. Na svou kořist, kterou může být třeba drobný čipmank nebo křeček, útočí prudkým narovnáním záhybu v krční oblasti. Had svou kořist kousne jen jednou, ta se chvíli svíjí v křečích, ale brzy je po ní. Pak už chřestýšovi stačí si ji najít. Chřestýši patří díky jejich barevnému vzoru šupin na těle k nejméně nápadným obyvatelům lesů a polopouští Severní Ameriky; s okolím splývají tak dokonale, že se ani nemusí skrývat.

Sežerou i antilopu

Klikněte pro větší obrázek Zástupci některých druhů jsou ale schopni pohltit mnohem větší sousto. Africká krajta písmenková, jeden z největších hadů vůbec, může dorůst až do délky 7 metrů. Na její jídelníček tak patří například i některé druhy antilop. Velkou kořist krajta nezabíjí jedem, ale obtočí ji tak pevně, že se udusí. Protože nemá velké a pevné zuby, aby jimi mohla kořist trhat, musí ji proto polknout vcelku, což může trvat i déle než den. Pohybuje při tom čelistmi diagonálně dopředu a dozadu, a tím se na sousto jakoby nasunuje. Válcovité tělo krajty se při polykání ohromné kořisti tak napíná, že se některé měkké části hlavy natrhnou. Během trávicího procesu se rozpustí kůže, chlupy, kopyta, dokonce i rohy. Po pozření ale nebude potřebovat potravu celý rok, možná ještě déle.

Hadí předstírání

Korálovky a korálovci. Nejenže se oba druhy vyskytují na jihu USA, ale dokonce vypadají skoro stejně. Je tady ovšem jeden podstatný rozdíl. Jeden z nich je naprosto neškodný, korálovka sedlatá. Druhý je korálovec, a ten je smrtelně jedovatý. Odpověď, který je který, leží v uspořádání barevných příčných pásů. Místní lidé mají k jejich rozpoznání říkadlo: „Červená a černá, tahle jedu nezná. Červená a žlutá, smrt tě čeká krutá.“

Jestliže korálovka předstírá, že je jedovatá, i když není, heterodon nosatý zase předstírá, že je mrtvý, přestože je živý. Heterodon nosatý smrt předstírá, aby tak odradil zvířata, která loví živé hady. A kromě toho, že se nehýbe, navíc produkuje dost nepříjemný zápach připomínající rozkládající se maso.

Vajíčka i živá mláďata

Klikněte pro větší obrázek V oblastech, ve kterých většina hadů žije, je dostatečně teplo, aby se vyvíjela bez jakékoli pomoci rodičů. Kobry kladou vejce na zem do spadaného listí. Jejich měkké obaly připomínající pergamen se dají zevnitř snadno protrhnout. Líhnoucí se mládě kobry je už schopné uštknout, přestože ocas stále zůstává ve skořápce. Jedové zuby jsou sice hodně malé, ale protože drobounká kapička kobřího jedu stačí, aby usmrtila i větší zvíře, jsou tato mláďata stejně nebezpečná jako jejich rodiče. Dokonce jsou schopná předvést charakteristický varovný signál – kobří kápi.

Všichni hadi ovšem nekladou vejce. U některých druhů zůstávají vajíčka v těle samičky do doby, kdy jsou připravena se líhnout, takže rodí živá mláďata. Příkladem je jihoamerická anakonda žlutá. Březí samice ohříváním se na sluníčku a ochlazováním se ve vodě udržuje tělesnou teplotu kolem 29 °C, což je ideální pro vývoj mláďat v jejím těle. Mláďat může mít najednou až čtyřicet. Hned na začátku života jsou zcela nezávislá a nepotřebují žádnou péči ani ochranu matky.

Mořští hadi

Mořští hadi se museli hodně změnit a vzdát se některých vlastností, které umožnili jejich dávným předkům osídlit souš. I když ještě mají plíce, kterými dýchají vzduch, jsou také schopni v menší míře vstřebávat pokožkou kyslík přímo z mořské vody. Do těla mořských hadů se nevyhnutelně dostává sůl. Dokážou ji ale vylučovat ze žlázy pod jazykem. Také musejí pít sladkou vodu, proto je můžeme spatřit, jak čekají v klidném moři na hladině, až přijde déšť.

Většina druhů mořských hadů, jako je vodnář páskovaný, loví ryby. Jsou vyzbrojeni jedním z nejsilnějších jedů živočišné říše, neurotoxinem, který prakticky okamžitě zabíjí. To je zvlášť důležité, když lovíte v oceánu rychle se pohybující kořist.

Klikněte pro větší obrázek Na druhou stranu je paradoxem, že nejvíce specializovaní mořští hadi jed vůbec nemají. Želvohlavec je vyzbrojen tvrdým horním rtem připomínajícím želví zobák, s jehož pomocí odtrhává svou potravu – jikry přichycené na vápenatých schránkách korálů. Had se pohybuje tak pomalu, že na jeho kůži mohou růst řasy a další mořské organizmy, takže připomíná ponořený povrch lodního provazu.

Originální názevLife in cold blood
Stopáž49 minut
Rok výroby 2008
 ST 4:3