Nejdůležitější minuty prohry…
aneb O pohnutkách producentských
Byl to nepochybně nejhorší den našich novodobých dějin. Bitvu na Bílé hoře si prohráli čeští stavové, kteří neuměli česky, sami a nepřivodili takový srab, jak jsme se my dříve narození učili ve školách. Rok 1620 dokonce zabránil úplnému poněmčení české kotliny. Ono zasněžené ráno v březnu 1939 naopak tuto hrozbu – byť jen na šest roků – předznamenalo, ale dalo se víceméně očekávat.
Probouzení do rána 21. srpna 1968 ale bylo šokem pro všechny – kromě několika šéfů StB a odpadlíků z Dubčekova komunistického grémia. Pro každého z nás, totálně nepřipraveného, se toho dne změnil život. Zrada dlouho proklamovaného přítele „na věčné časy“ bolela desetinásobně. Někteří teprve teď přes noc prohlédli. Jiní, kteří si nedělali před velkým bratrem iluze, už nebyli schopni zopakovat revoltu proti Hitlerovi či později Stalinovi a tušíce dlouhou definitivu to definitivně vzdali a odjeli na chaty.
Otec hlavního hrdiny tenhle svár udusil v sobě už onen inkriminovaný den někdy v podvečer. Vzdali jsme to a na dlouhá desetiletí jsme se propadli do srabu, ze kterého jsme zdaleka nevyšli ani dnes, skoro osmnáct let po sametové slavnosti.
O těchto nejdůležitějších minutách naší novodobé historie vypráví náš film, třebaže v prvním plánu sleduje příběhy a osudy ještě jiné generace. Té, která tehdy teprve brala rozum a celý aktivní život se pak nejzřetelněji potýkala s činy svých otců. Dnes je na jeho sklonku…
Pavel Melounek, producent