Scény u moře (Ano nacu ičiban šicuka na umi)
Příběh hluchoněmého mladíka, který se navzdory svému postižení stane úspěšným sportovcem, postrádá jakékoliv známky vnější brutality. Film plyne klidně, pomalu a tiše, tak trochu jako bychom vstoupili do světa, který obývají Šigeru a Takako, jeho stejně postižená přítelkyně.
Kitano, který omezil dialogy na minimum a místo nich nechal promlouvat řeč obrazů, tu, jakkoliv se to zdá paradoxní, zůstal sám sebou.
Jeho nejtypičtější pracovní metodou je totiž šokovat nebo lépe řečeno, nenechat se svazovat konvencemi a klišé.
Rozhodl se vyprávět tichý příběh a dotáhl svůj záměr do konce.
Výsledkem je film s dokonale propracovanou hudební stránkou, s pomalým, ulpívajícím a přesto přesně strukturovaným rytmem, který vtáhne diváka zcela nečekaně do světa s minimem reálných zvuků, aby se nejen dozvěděl, ale pocítil, že tento svět se od toho našeho liší mnohem míň, než si myslíme.
Šigeru si vzal do hlavy, že začne surfovat a vším, co dělá, dokazuje, že to, co člověka často omezuje nejvíc, není fyzický handicap, ale vlastní vůle.
Snímek Scény u moře z roku 1991 je nejkomornějším a nejklidnějším snímkem známého japonského režiséra Takešiho Kitana.