Myslím, tedy slam

Slam poetry je netradiční formou přednesu - zejména poezie - s postupy divadla a performance a v Chicagu ji zhruba před 30 lety založil americký zedník Marc Smith.

Slam (anglicky bouchnout, prásknout) z Ameriky doputoval do Evropy a před osmi lety také do České republiky. Tehdy se v rámci olomouckého literárního festivalu Poezie bez hranic uskutečnil první český ročník a to díky spisovateli a slamerovi Jaromíru Konečnému (mnohonásobný vítěz německých slam poetry, nakladateli a literárnímu teoretikovi Miroslavu Balaštíkovi a spisovateli a nakladateli Martinovi Reinerovi.

Od té doby se u nás většinou v kulturních klubech konají každý rok regionální kola a finále v brněnském klubu Fléda a pravidla jsou taková: přihlásit se může kdokoliv a to pouze s vlastní tvorbou, s časovým omezením tří minut a bez použití rekvizit a hudby. Porotou je vždy náhodně zvolený vzorek diváků, který rozhoduje ve dvou kolech. Slameři pocházejí zejména z mladší generace a z různých sociálních kontextů a objevují se mezi nimi představitelé improvizace, rapu či třeba psané poezie a to občas za účasti i "klasických" básníků.

Film významné slovenské dokumentaristky Zuzany Piussi (spoluautorkou scénáře je Lenka Zogatová) nás provází regionálními koly až k brněnskému finále, které se odehrálo v listopadu roku 2008. V situační reflexi tohoto stále se rozšiřujícího umělecky-sociálního fenoménu nám filmový štáb představuje slam na jevišti i v prostorech nádraží, pasáží či třeba ulice. Ve filmu slamují, či se nad slamem zamýšlejí, například Jaromír Konečný, Petr Váša, Vratislav Brabenec, Martin Reiner, bývalí vítězové Bohdan Bláhovec a Jakub Foll či vítěz loňského ročníku Jan Jílek.