Překvapení pro Alžbětu

Klikněte pro větší obrázek Alžběta Čeňková je jednou z několika mála figur, která prošla všemi řadami seriálu Nemocnice na kraji města. V roce 1978 nastoupila jako absolventka lékařské fakulty na borskou ortopedii, a pak se léty vypracovala až na primářský post. Mnohaletá profesní práce je vlastně celý její život. Zcela logicky se stala dominantní seriálovou postavou nejnovější řady s podtitulem Nové osudy

V seriálu jste hlavní figurou, diváci ji dobře znají… A hned vedle vás postava úplně nová, premiérová – doktor Kryštof Pavelka Richarda Krajča. Jak vám to šlo spolu na place?

Klikněte pro větší obrázek Lucie Konášová, autorka poslední série, se naštěstí držela té Dietlovské atmosféry a připravila pro roli Alžběty překvapení v podobě mladého doktora Pavelky. Bohužel se postava v seriálu jmenovala Kryštof, to mě pořád trochu mátlo, protože režisér Viktor Polesný do role obsadil Richarda Krajča. Pořád jsem zpočátku měla pocit, že ho oslovuju jménem jeho skupiny a chtělo se mi říkat mu spíš Richarde. Ale jinak si myslím, že to byla moc dobrá volba. Richard je nesmírně talentovaný a citlivý herec, zpěvák a muzikant. Docela nám to spolu šlo. Ve scénáři jsou scény – takové paralely vztahu primáře Sovy a mladé Alžběty z první řady seriálu, kdy jaksi mateřsky mám o toho mladého muže pečovat, držet nad ním ochrannou ruku, pomáhat mu. Richard má naštěstí moc hezký vztah se svojí maminkou, tak tu moji seriálovou péči docela statečně snášel. Hodně jsme se spolu nasmáli (mimo obraz), hodně jsme spolu operovali, budovali novou ordinaci, ale něco mi přece jen zůstal dlužen! V seriálu jezdil na silném motocyklu, ale ještě větší „dělo“ má v soukromí. Slíbil mi, že jednou na natáčení vezme druhou helmu a sveze mě. Nějak nám to zatím nevyšlo…

V seriálu žijete dlouhá desetiletí, vaše postava se vyvíjí… Jak se vaše osobní životní zkušenosti promítly do těch seriálových?

Klikněte pro větší obrázek Co se týče té životní zkušenosti, několik nás žije se svými postavami z toho seriálu už přes třicet let. Myslím, že mnohým z nás ovlivnili život, protože diváci mají ve zvyku personifikovat. Miloš Kopecký už navždy zůstane milovaným Štrosmajerem, Iva Janžurová sestrou Huňkovou, Josef Vinklář Cvachem. Pan Dietl zkrátka pro nás vymyslel a napsal krásné postavy, a my jsme se snažili odvděčit tím, že jsme do nich vložili veškeré svoje životní i herecké zkušenosti. Bolestné i ty radostné. Takže, když nás ta poslední řada zastihla už trochu prořídlé a postavila před nové příběhy, připadalo mi to jako v časosběrném dokumentu. Hrdiny těchto příběhů také vidíte po dvaceti, třiceti letech, jejich osudy ale píše sám život. Osudy našich postav píše autor a nám nezbývá než překlenout těch dvacet třicet let, s pokorou vklouznout do jejich kůže a postavit se před kameru…

Tedy, co je vlastně pro vás Nemocnice?

Odpověď je částečně obsažena v předchozích slovech. Ty výrazné typy postav, které napsal pan Dietl, a které se stále přes všechna pokračování v příbězích objevují, se nám, jejich představitelům, staly osudem. Přinesly nám popularitu, nečekaně a tehdy téměř bez reklamní kampaně. Byly to příběhy, které si diváci zamilovali, a nás, jejich představitele, s nimi. Vlastně jsme autorovi tehdy nestihli dostatečně poděkovat.

Dvakrát, třikrát, vlastně už počtvrté do stejné řeky… Není zrovna obvyklé pracovat třicet let na jednom seriálu, přece jen nejsme v Americe…

Klikněte pro větší obrázek Do práce na těchto nových dílech jsem vstupovala moc ráda. Měla jsem před sebou krásné, zajímavé scénáře, těšila jsem se na nové i staré kolegy, že se zase po letech uvidíme. Ale hlavně mi udělalo radost, když jsem si přečetla, že se autorka Lucie Konášová rozhodla resuscitovat, abych použila lékařské terminologie, Alžbětin vztah z první série s Přemyslem Rezkem. Ten tehdejší narychlo ukončený vztah a Přemkův odchod do NHL by dneska působil naprosto samozřejmě. Byla to šance, která se neodmítá. V nových příbězích je tahle postava trochu rehabilitována.

To je zajímavý moment… Ale může vzít ženská na milost chlapa, který ji opustil a zklamal? Malý exkurs do ženské duše…

Tohle žádný muž nepochopí… Ženská je ochotná odpustit chlapovi cokoli, když ho miluje. A vezme toho „lumpa“ na milost, i když ji tenkrát zklamal…

A ještě k tomu vstupu do stejné řeky. My jsme přece nepracovali třicet let na jednom seriálu jako v Americe! Tam se to opravdu tak dlouho točí. Když někdo zemře, přeobsadí se role jiným hercem a nikdo se nad tím nepozastaví. My měli naopak dostatečný „oddychový čas“. Poprvé pětadvacet, a podruhé dalších šest let. To máte dost času na rozmyšlenou, jestli do toho jít znovu nebo ne.

Proč je dobře točit takové seriály, proč je dobře dát si tu práci a vyrábět například právě Nemocnici?

Myslím, že je dobré, jak zní otázka, „dát si tu práci“. Protože, když si tu práci nedáte, je to vždycky vidět a diváci to neomylně poznají.

Mimochodem, na co se v televizi nejraději dívá Bety Čeňková, pardon, Eliška Balzerová?

Já sama se na televizi moc nedívám, protože skoro denně v sezoně hraju, ale baví mě dokumenty, a teď v létě jsem se ráda dívala právě na ty časosběrné projekty režisérky Heleny Třeštíkové. A právě u nich mě napadala ta souvislost se seriálovými postavami. Co se s těmi lidmi stalo za dvacet let? Jak se změnili? Divák je zkrátka na své hrdiny zvědavý. Doufám, že bude i na to, co se v té naší nemocnici v Boru stalo po třiceti letech…

Elsa
(Řekli o Elišce Balzerové)

Na začátku září jsem vstoupil do třídy, kde bylo piano a kde o ročník starší kolegové něco zpívali. A tam stála taková blondýnka, měla sukni s kšandami a už měla prsa. To mě zaujalo,“ vzpomíná na své první setkání s Eliškou Tomáš Töpfer.

Už na konzervatoři se potkala s talentovanými spolužáky (Vlaďka Kozderková, Libuše Šafránková, Oldřich Kaiser…). Na JAMu přibyli další, z nichž později vznikla nejsilnější generace brněnských herců. „Byla jsem taková ta drzá holka a Elsa mě jakoby obdivovala. Já jsem ji zase obdivovala, jaká to byla slušná a spořádaná děvčica. A říkala jsem si: Tuto holku musím předělat!“ vzpomíná Jana Švandová.

Už v době studia na akademii se objevovala v inscenacích brněnského studia a v té době také dostala od svých spolužáků přezdívku Elsa, která ji provází dosud. „Studentka to byla neobyčejně půvabná, ale zejména také dbalá své přítomné i budoucí herecké cti,“ říká dramatik Milan Uhde.

V roce 1971 se osudově potkala s režisérem Jiřím Bělkou. Pod jeho režijním vedením si zahrála v několika televizních inscenacích, díky nimž začala jako herečka přicházet do podvědomí diváků. „Opravdu krásným filmem, ve kterém výrazně herecky prorazila, byl Břetislav a Jitka,“ říká Jana Švandová. „Byla to jedna z prvních velkých inscenací, při které jsem zaregistroval, že začala točit, což se hned tak každému v tomto věku nepovedlo,“ doplňuje Tomáš Töpfer.

V roce 1977 začíná v Divadle na Vinohradech. „Pamatuji si, že ji na premiéře Klicperova Hadriána z Římsů potěšil můj muž Jiří Adamíra, který ji tenkrát řekl: Milá kolegyně, Vy se dovedete na jevišti v kozla obrátit! Ona miluje jeviště, každou roli inscenuje a hledá pro ni velmi pokorně veškeré vybavení,“ říká Hana Maciuchová.

Významné pro ni bylo setkání s režisérem Dudkem, který připravoval s Jaroslavem Dietlem Nemocnici na kraji města,“ vzpomíná Jana Švandová. Právě role doktorky Alžběty Čeňkové jí přinesla největší popularitu. Když se představila jako nastupující lékařka, bylo jí dvacet pět let.. „Na tomto seriálu mě fascinuje, že herci stárnou s rolí. Nevím, jestli je to někde na světě, že herec jde s rolí od mládí až do zralého věku,“ říká režisér Viktor Polesný.

Kdo je Eliška Balzerová
Narodila se ve Vsetíně v roce 1949. Dětství prožila v Moravských Budějovicích a čas jejího mládí a dospívání patřil Brnu, kde pod dívčím jménem Havránková nastoupila na konzervatoř. Zájem o divadlo v ní probudila a pěstovala její maminka, nadšená ochotnice. Pokračovala ve studiu na JAMU. Silná generace brněnských divadelníků se v druhé polovině šedesátých let zkoncentrovala kolem mladých režisérů (P. Scherhaufer, Z. Pospíšil, E. Tálská) a vytvořila budoucí fenomén divadlo Husa na provázku. V roce 1971 se úspěšně představila v pražském ND, ale angažmá neprávem nezískala. V roce 1977 nastoupila do Divadla na Vinohradech. Společně s Tomášem Töpferem vybudovali z ruiny Divadlo Na Fidlovačce, kde působí dodnes. Jejím manželem je producent Jan Balzer, má dvě děti, dceru Adélu a syna Jana. Největší popularitu získala jako Alžběta Čeňková ze seriálu Nemocnice…

Text: Jiří Moc, Jaroslava Marešová
Foto: Zuzana Páchová, Pavla Černá, Rudolf Jung, archiv ČT
Převzato z týdeníku ČT+