Zlata Adamovská: Trůn na stromě

Klikněte pro větší obrázek
Zalistujme ve vzpomínkách herečky Zlaty Adamovské, nejčerstvější královny Viktorie z pohádky Peklo s princeznou, která teď čeká na své diváky v kině, ale také oblíbené doktorky Páleníkové ze seriálu komerční televize.

„Abych pravdu řekla, nerada se ohlížím zpátky. Zdržuje to. Ale člověk se své minulosti zbavit nemůže. Je to součást vašeho já, protože i vy máte na své minulosti svůj podíl. A protože ji nemůžete změnit, je lepší pracovat na své přítomnosti a třeba i budoucnosti. A hlavně na tom, aby tady člověk nebyl zbytečně,“ říká Zlata Adamovská, s níž se diváci setkají v cyklu Po stopách hvězd.

K návratům patří prohlížení alb s fotkami z dětství, videa… Jaké drobné pocity ve vás dokážou vyvolat?

Tatínek byl vášnivý fotoamatér, takže v krabicích s fotkami mám opravdu vzácné kousky. Když si pak pořídil kameru „super osmičku“, stala jsem se hvězdou jeho amatérských filmů. Milovaná dcera s exhibicionismem v těle, to byl jasný terč jeho velkého hobby. Když mně bylo asi osm, natočil se mnou dokonce hraný amatérský film. Moc se u něj vždycky nasmějeme. Ale máte pravdu, fotografie nebo právě tyhle filmy dokážou evokovat vzpomínky na vůně, přivolat napětí dávné chvilky nebo dokonce oživit celou atmosféru, která tehdy visela ve vzduchu.

Vyhýbáte se vzpomínkám i těm včerejším, prostě těm, které vám nejsou příjemné, a jak to děláte?

Klikněte pro větší obrázek
Jsem nezdolný optimista, takže špatné vzpomínky vytěsňuji jakoby automaticky. A když už se mi přeci jen nějaká vybaví, tak jsou její „hrany“ přece jen trochu obroušené časem. Říkám tomu vzpomínkový optimismus. Důležité ale je koukat spíš dopředu a snažit se změnit věci, které změnit jdou. Špatná vzpomínka se nedá změnit ani vylepšit, i kdybyste se zbláznili.

Na které místo se ve vzpomínkách z dětství nejraději vracíte?

Určitě to jsou chvíle v korunách stromů, po kterých jsem ráda šplhala. Na některých jsem měla dokonce své místečko, takový malý trůn. Tam jsem se uvelebila a byla chvíli ve svém světě. Navíc mám ráda výšky, ten neodbytný pocit podívat se za horizont. Ráda vzpomínám na společné rodinné návštěvy prarodičů, jezdili jsme za nimi autobusem. Obvykle pak následovala procházka lesem a potom přívozem přes Vltavu. Celé dětství je pro mne synonymem volnosti a bezbřehé fantazie.

Hrála jste královnu v pohádce Peklo s princeznou. Zažila jste už někdy „peklo“ s princeznou při tomto natáčení, sama se sebou nebo s dcerou?

Klikněte pro větší obrázek
Při natáčení jsem spíš zažila peklo s počasím. Pohádka se natáčela vloni v létě a globální oteplování nám ukázalo, zač je toho loket. Coby královna Viktorie jsem na sobě měla šaty z těžkých gobelínových látek, několik spodniček, punčochy, šněrovací boty a na hlavě rokokovou paruku. To všechno jsem zažila mockrát, ale ve dvaatřiceti stupních na slunci jsem záviděla roli panu Pechovi, který hrál vodníka a potápěl se do královského rybníka.

Jak moc ohrozila vaši identitu doktorka Páleníková, vaše snad nejdéle žijící herecká souputnice?

Obávám se, že vůbec. Postavím ji do řady k mým ostatním rolím. Je určitě jednou z nejvýraznějších. Mám ji moc ráda a dobře si spolu rozumíme. Máme stejný smysl pro humor, životní nadhled a obě rády děláme svoji profesi. S rolemi to mám jako s dětmi. Každé je jiné, každé je něčím výjimečné a určitě žádné není dokonalé. Neznamená to ale, že jedno zatratím pro druhé a kvůli novému zapomenu na staré.

Text: Iveta Kováčová, foto: Jana Pertáková, Jaroslav Trousil ČT, Bioscop
Převzato z časopisu ČT+