Česko

Před čtyřiceti lety - 16. ledna 1969 - se na pražském Václavském náměstí polil benzinem a zapálil jednadvacetiletý student Filosofické fakulty UK Jan Palach. Chtěl tímto způsobem protestovat proti důsledkům sovětské okupace Československa v srpnu předešlého roku, apelovat na ostatní, aby nepropadali beznaději a nepřestali usilovat o demokracii. Zemřel za velkých bolestí o tři dny později v nemocnici, přičemž odmítal utišující prostředky, aby si až do konce zachoval jasnou mysl. Dokud byl při vědomí, nejvíc mu záleželo na tom, aby ho lidé nepovažovali za psychopata, aby jeho činu porozuměli.

Jeho pohřeb se pak změnil v manifestací národní jednoty a odporu proti okupaci země. Oběť Jana Palacha, stejně jako jeho následovníků, z nichž byl nejznámější mladý student střední školy Jan Zajíc, Evžen Plocek a vlastně všichni, kteří zahynuli ve jménu svobody této země po roce 1948 - to byly nejdůležitější milníky na cestě k Listopadu 1989. Palachův spolužák, dnešní kněz dr. Tomáš Halík, pro ten společný tragický osud mladých životů našel jedno výstižné přirovnání: "Bylo to zrno pšeničné, které odumřelo sobě, přineslo užitek stonásobný."

Jan Palach se stal národním symbolem - trvá však otázka, do jaké míry byla česká, respektive česko-slovenská společnost schopna dostát hodnotám, které symbolizoval, to jest především tomu, že ideálu má být člověk schopen obětovat nejen pohodlí, ale i život. "Ohlasy na jeho čin pomohly jeho mamince překonat hoře, které měla jako matka nad ztrátou syna," řekl farář Jakub Trojan. "Nepovažoval jsem to za sebevraždu, nýbrž za sebeoběť s ušlechtilým záměrem, aby nás, kteří jsme se - jak se mu zdálo - začali pomalu přizpůsobovat, vyburcoval. Byla to hluboká lidská výzva, co uděláš se svým životem, když žiješ v nesvobodě?" Právě on je jedním z těch, kteří si události a atmosféru před čtyřiceti lety vybavují ve Večeru na téma... Oběť nejvyšší. Mezi dalšími jmenujme Václava Havla, Ivana Medka, Stanislava Milotu.

V pořadu zazní i slavné Ticho - píseň Bohdana Mikoláška, kterou složil po smrti Jana Palacha a dodnes je v populární hudbě zřejmě nejcitlivější odraz pocitů a nálady mezi lidmi v druhé polovině ledna roku 1969. Ticho, to byl výraz úžasu a zaskočeného mlčení davu. Získalo však také úplně jiný význam v příštích dvaceti letech, kdy se o Palachovi a jeho následovnících mluvilo jen potichu a šeptem.

Situace v zemi byla politicky velmi špatná: nejvyšší politická elita absolutně selhala, po ruských bajonetech se k moci vyšplhali poslušní přisluhovači a zaskočení reformní komunisté jim přepouštěli jednu pozici za druhou. Hřbety se ohýbaly ze strachu o zaměstnání či proto, aby děti mohly studovat. Přesto však řada lidí po letech demonstrovala a během slavného lednového týdnu v roce 1989 přetavila Palachův odkaz v předzvěst tzv. Sametové revoluce.

Komponovaný večer ke 40. výročí úmrtí Jana Palacha

Oběť nejvyšší

Pohřeb Jana Palacha

Názory spolužáků Jana Palacha a psychiatra Zdeňka Dytrycha

Rozhovor s přítelkyní Jana Palacha Helenou Zahradníkovou a kamarádkou Evou Bednárikovou

Rozhovor s ošetřujícím lékařem MUDr. Radko Vrabcem

Projev prezidenta Ludvíka Svobody k úmrtí Jana Palacha

Proslov Václava Vosky

Proslov Miroslava Horníčka

Proslov Luďka Pachmana

Proslov Dany a Emila Zátopkových

Proslov Jana Procházky

Napište nám