Klobouk dolů, pánové...

Miroslav Venhoda patří k těm osobnostem, jejichž tvůrčí úsilí je rozpuštěno v čase, v němž žili, a v dílech, o která se zasloužili. Profesor Venhoda se upsal hudbě - především hudbě církevní a staré. Vedl jednohlasý chlapecký sbor při Břevnovském klášteře Schola cantorum, založil pěvecký soubor Noví pěvci madrigalů, stal se jedním z hudebních režisérů Supraphonu, kteří pozvedli nahrávky této firmy na světovou úroveň. A mezitím jezdil jako závozník ve Sběrných surovinách, protože o církevní hudbu v době zásahů proti církvi nebyl zrovna zájem. Miroslav Venhoda zůstal věrný svému přesvědčení i zálibě v hudbě a vždy, když mu to totalitní režim umožnil, se k ní vrátil. Zanechal výraznou stopu v interpretaci staré hudby a vychoval či svým příkladem ovlivnil řadu hudebníků. V dokumentárním portrétu režiséra Josefa Platze na něj vzpomínají Pavel Jurkovič, Ilja Hurník, Petr Eben, Eva Kröschlová a další.