Usměj se na mě

Již při prvních záběrech snímku - Usměj se na mě - má člověk pocit, jako by se ocitl ve slavném období italského neorealismu. A právě na jeho poetiku a na umění takových tvůrců jako Rossellini, Zavattini, De Santis či De Sica režisér Gianni Amelio o téměř padesát let později navazuje. Film evokuje dobu poválečné Itálie plnou nadějí, ideálů, nových možností, ale i politických bojů, trestuhodných úspěchů i čestných proher, dobu, v níž byly natočeny velké filmy velkých filmařů. A právě v jejich šlépějích se dnes Amelio snaží jít. Ameliův snímek o osudu dvou bratrů ze Sicílie, kteří plni naděje přicházejí do Turína hledat štěstí a místo toho nacházejí faleš, rozčarování a zradu, je rozdělen do šesti částí. Každá z nich se odehrává v jednom dni v průběhu šesti let od roku 1958 do roku 1964, každá je uvozena datem a podtitulem. Divák není zcela úmyslně seznamován z dějem, který se odehrál mezi popisovanými daty, o proběhlých událostech se dozvídá jen z konverzace. Amelio jej postupně vtahuje do děje a nabízí šokující změny v životě obou hlavních hrdinů. Vzájemný bratrský vztah je složitý a mnohdy bolestný. Starší Giovanni je negramotný, o to více si přeje, aby o dvanáct let mladší Pietro vystudoval a stal se učitelem. Těžce pracuje a všechny vydělané peníze dává na Pietrovo studium. Tomu je však daleko bližší lehkomyslný život v zahálce a ve lži. Zatímco Giovanni bere do rukou knihy jako svátost, Pietro jimi opovrhuje a sní o lehkém žití. Takto rozehrává Amelio svůj příběh a zdálo by se, že jej bude i nadále vést v konvenci nastolené sentimentální roviny. Tvůrce má však pro diváka přichystány v průběhu šesti let překvapivé zvraty v osudu obou bratrů. Ani jeden z nich není tak docela tím, kým se na počátku při zjednodušeném pohledu zdál být, ani na jednoho z nich nečeká osud tak jednoduše předvídatelný z prvních scén filmu, o to více však logický v jeho závěru. Film s hluboce lidským příběhem plným citu odvyprávěným bez zbytečného patosu do jisté míry připomíná Viscontiho snímek Rocco a jeho bratři z roku 1960 a to nejen tím, jak je umně splétán, ale i citlivým a civilním herectvím hlavních protagonistů Enrica Lo Versa v roli prostého dělníka Giovanniho a Francesca Giuffridy v roli mladého studenta Pietra. Gianni Amelio dnes patří k uznávaným evropským tvůrcům. Věhlas mu přinesly již jeho předchozí snímky Otevřené dveře (1990), Zloděj dětí (1992) nebo Lamerica (1994), za něž získal třikrát Evropskou filmovou cenu za nejlepší film. Film Usměj se na mě mu vynesl nejvyšší ocenění Zlatého lva na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách v roce 1998.