Rozhovor s hercem Martinem Myšičkou

Představte svoji postavu Aljoši.

Aljoša je nejmladší z bratrů, který podle slov starého Karamazova se dal k mnichům. Je to člověk, který je schopen soucitu, umí druhé vyslechnout a přitom nikoho neodsuzuje a asi také proto se mu každý svěřuje, a to i s tím, co by rozhodně nikomu jinému neřekl. Aljoša je velmi zbožný a touží po světě, ve kterém „síla srdce způsobí, že se budou všichni milovat“. Každým okamžikem je mu ale stále více zřejmé, že to je pouze nedostižný ideál.

Je Vám tato postava ve své pokoře a víře něčím blízká?

Aljoša se na konci příběhu rozhodne odložit sutanu. Jak sám říká: „odcházím z kláštera a přede mnou je život. Bojím se ho, protože jsem také Karamazov“. Uvědomuje si, že se už nemůže zavřít za jeho zdi, aby mohl v klidu spočinout v meditaci, protože už ví, že by to byl útěk před reálným životem, útěk před sebou samým. Vykračuje vstříc světským radostem a starostem a klade si otázku, zda je možné žít takový život a přitom nerezignovat na jeho duchovní kvalitu.

V traileru k filmu Karamazovi zazní: „Všichni jsme Karamazovi“, jak si tuto větu vykládáte?

Větu: „Všichni jsme Karamazovi“ chápu tak, že všichni do jednoho jsme lidé z masa a krve. Všichni máme v sobě temná zákoutí chtíče, vášní a odmítaných stránek svojí bytosti. A je jen na nás, jak s tím naložíme. Zda se necháme vláčet vlastními stíny v bláhové naději, že to, co není vidět, neexistuje, nebo si na ně vědomě „posvítíme“ a pokusíme se je kultivovat a integrovat do svého já.

Odlišuje se Vaše divadelní a filmová postava?

V divadle mám větší svobodu postavu hrát tak, jak se to v ten večer urodí. Ve filmu je to jinak, scény se točí po jednotlivých záběrech, mnohdy na přeskáčku, něco odpadne ve střižně. Záleží na pohledu kamery, výběru záběrů, střihu a to všechno může vyznění postavy dost pozměnit. Stručně řečeno: při filmování nabízím režisérovi „materiál“, který pak on použije podle své představy.

Všichni jsme také oproti divadelní inscenaci omezeni délkou budoucího filmu, a proto není možné, aby se všechny scény, témata z představení dostala i na plátno. Je tedy nutné celou hru i jednotlivé postavy zhustit, aby to bylo kratší a přitom tam bylo všechno.

Výrazový jazyk filmu je ale na druhou stranu více obrazový, umožňuje větší zkratku, takže já doufám, že se nám to pod vedením Petra Zelenky a Saši Šurkaly snad povedlo.

Proč jste se rozhodl hrát ve filmové verzi?

Celý projekt rozhýbal Petr, když chtěl původně „pouze“ zaznamenat divadelní inscenaci Lukáše Hlavici na film. Takže od první chvíle mi přišlo samozřejmé, že bych v tom měl hrát, chtěl jsem v tom být, protože jsem již s Aljošou srostlý. Naopak by mne asi dost bolelo, kdyby se Petr rozhodl do té role obsadit někoho jiného. Petr scénář postupně upravoval a zvolil princip divadla ve filmu, prolínání dvou světů, Karamazovů a generální zkoušky divadelního souboru na festivalu v Polsku. To se mi jevilo jako velmi zajímavé a zároveň dost riskantní. Před vlastním natáčením jsme měli možnost zkoušet a především tu „přidanou“ část scénáře Petr dotvářel do poslední chvíle. Myslím si, že tím film získal další zajímavý rozměr. Nejenom že divák bude mít možnost ponořit se do děje divadelní inscenace, ale uvidí i „realitu“ herců, kteří vstupují a vystupují ze svých rolí. Obě roviny se tím vzájemně posilují a dávají divákovi možnost pocítit kouzlo divadla a zároveň sugesci filmové reality.

Jak byste zhodnotil natáčení v prostoru tovární haly?

Natáčení pro mě mělo tři základní aspekty. Za prvé jsem pracoval s lidmi, které většinou dobře znám a je pro mě radost s nimi spolupracovat. Za druhé, měli jsme na vlastní natáčení pouze dvacet dnů, takže bych to přirovnal k běhu na osm set metrů, což je trať, kdy závodníci musí prakticky celou dobu sprintovat a přitom je to na sprint „strašně dlouhý“. A za třetí, ještě před první klapkou jsme intenzívně zkoušeli, což je pro filmování v našich podmínkách dosti neobvyklé, ale pro ten již zmíněný sprint to byl ten nejlepší trénink.

Jak se Vám pracovalo s filmovými partnerkami, s Lenkou Krobotovou, se kterou hrajete ve hře Bratři Karamazovi, a s Michaelou Badinkovou?

S Lenkou Krobotovou spolu hrajeme v několika inscenacích v divadle, takže se výborně známe a natáčení bylo tak říkajíc v pohodě. Michaela Badinková zapadla do karamazovské rodiny naprosto přirozeně a setkání s ní bylo příjemné.

Film vznikal jako koprodukční projekt s Poláky, bylo to na natáčení znát?

Určitě, všichni osvětlovači, maskérky a samozřejmě někteří herci byli z Polska, tak jsme si mohli dosyta užívat jazykového guláše. Někdy bylo jednodušší komunikovat anglicky, i když to platilo jen v prvních dnech, pak už jsme pochytili pár důležitých slov. Spolupráce s polskými kolegy byla příjemná a zároveň velmi profesionální, protože to byli profíci na svém místě s „hollywoodskými“ zkušenostmi.

Jak probíhalo natáčení pod vedením Petra Zelenky?

S Petrem se znám dlouho a již jsme spolupracovali na dvou inscenacích, takže víme, jak na sebe. Je skvělé, že můžeme spolu otevřeně komunikovat.

Petr při zkoušení provokuje herce k tomu, aby nabízeli nápady k napsanému textu, a on má ten dar oddělit zrno od plev a zakomponovat to nejlepší, co se urodí, do textu hry nebo scénáře filmu.

Proč se vypravit na film Karamazovi do kina?

Diváci se můžou těšit na divadlo ve filmu, na Dostojevského i Zelenku, na výborné herecké výkony a na krásnou ocelárnu.

Jaké máte filmové plány a patří do nich i Petr Zelenka?

Mám v plánu natočit velmi náročnou, ale zároveň krásnou a zajímavou roli v jednom skvělém filmu, ale jestli bude mít takový plán někdo z tvůrců se mnou, to je ve hvězdách. Jinak stále pracuji v Dejvickém divadle, které považuji za svůj herecký domov. Nedávno jsme zde uvedli Dostojevského Idiota, takže nás tento autor rozhodně neopouští. Začal jsme pracovat se studenty na DAMU, což je pro mne velká výzva „podívat“ se na divadlo z druhé strany. Chtěl bych se také pokusit o divadelní režii.

O další spolupráci s Petrem Zelenkou v tuto chvíli nevím, ale pokud se mu již nějaká rýsuje, budu tomu velmi rád. Také doufám, že se blíží doba, kdy Petr do Dejvic znovu zavítá, aby mohl po Příbězích obyčejného šílenství a Tereminovi dokončit svůj, ale i náš všech společný hatrick.