Rozhovor s hercem Igorem Chmelou
Ivan je intelektuál, programový ateista, který si rozumově vystavěl konstrukci, jejíž pomocí se bouří proti Bohu a na jejímž základě dochází k přesvědčení, že vše je dovoleno. Uvízne ovšem v pasti vlastní teorie a rozum mu už nedokáže najít východisko ze situace, kterou svým intelektuálním postojem zapříčinil. Nakonec zešílí. Tolik ve zkratce. Co se jeho charakteru týče: je poměrně nevyrovnaná osoba. Je to přemýšlivý, nešťastně zamilovaný a chudý mladík, který o sobě nerad mluví.
Je Vám tato postava ve své racionalitě a intelektuálním pohledu na svět něčím osobně blízká?
Jeho důslednost vzbuzuje zároveň obdiv i odpor. Myslím, že nejsem tak radikální, abych dospěl k názoru, že není-li Boha, pak je vše dovoleno. Párkrát jsem si už myslel, že jsem přišel na podstatu „všehomíra“, ale nikdy to netrvalo moc dlouho – většinou to opadlo krátce po probuzení v „pangejtu“. V podstatě tam, kde Ivan už udělal tečku, já mám stále spoustu otazníků.
V traileru k filmu Karamazovi zazní: „Všichni jsme Karamazovi“. Co Vás na Dostojevského hře fascinuje?
Román Dostojevského je tematicky tak mohutné dílo, že teoretikové ho mohou rozebírat donekonečna. Fascinující je to, jak Dostojevskij vtěluje v podstatě filozofické otázky do lidských příběhů svých postav. Je otázka, co vše může být aktuální pro dnešního diváka a nakolik se liší dnešní divák od diváka z dob Dostojevského. Samotný fakt, že ovládáme nanotechnologie nás nezbavuje odpovědnosti za naše názory a skutky. Navíc román byl inspirací pro několik dramatizací i pro film, jehož příběh se odehrává v současnosti.
Pokud byste měl srovnat divadelní a filmovou postavu, v čem je jiná?
Zásadně tím, že na divadle hraji postavu Ivana, kdežto ve filmu navíc herce, který hraje Ivana. Na divadle hrajeme hru, ve filmu je to zkouška divadelní hry, ze které se postupně stává představení.
Kdy jste poprvé začali s Petrem Zelenkou hovořit o filmu Karamazovi?
Kdy přesně mě Petr oslovil, to si už nepamatuji. Ale vzpomínám si, jak nás pozval k sobě domů, kde jsme společně diskutovali o jeho scénáři a o tom, jak ve filmu zahrát divadlo, které hrajeme v Dejvickém. Role ve filmu nám Petr v počátku nabídl takříkajíc hromadně. Skoro všichni z dejvického představení v tom filmu hrajeme a byl jsem rád, že se toho mohu zúčastnit. Nebyl jediný důvod, proč takovou nabídku odmítnout.
Co bylo na natáčení nejnáročnější?
Asi nejobtížnější se zdál převod divadelních prostředků do filmového jazyka, ale díky dobrému scénáři a Petrovým režisérským zkušenostem z filmu i z divadla se to myslím povedlo. Prostředí továrny se pro příběh Karamazových náramně hodí. Vše je tam velké, různé mašiny a pece, háky. Člověk sám se v tom kolosu ztrácí a nemůže odtamtud odejít, aniž by se zašpinil.
Na natáčení jste hodně fotil, díky tomu vznikla kvalitní dokumentace z natáčení, neláká Vás v budoucnu věnovat se profesionálnímu fotografování?
Fotografování je můj koníček a v současné době hodně fotím kamerou obscurou, což je natolik prehistorická technika, že uživit se tím je asi nemožné. Dnes jsou foťáky v každém mobilu, fotit může každý, ale málokdo se tím dokáže uživit. Tužku a papír má k dispozici také kdekdo, ale neznamená to, že každý může být spisovatelem, dramatikem nebo scenáristou… Takže zůstávám u herectví.
Film vznikal jako koprodukční projekt s Poláky, jak se Vám spolupracovalo s polskou stranou?
Pro mne bylo velice milé potkání s Andrzejem Mastalerzem (postava údržbáře). Ve filmu spolu máme dialog v polštině. Pocházím z Ostravy a s polštinou jsem byl skrze televizi v kontaktu často, takže mě potěšilo, že jsem znalost polštiny mohl po letech oprášit, jak v hospodě, tak dokonce i na plátně, to byla má osobní radost. Kdyby nic, alespoň je pro mé potomstvo zaznamenáno, že jsem uměl polsky. Pokud ovšem nenastane změna režimu a film nepůjde do trezoru.
Jak Petr Zelenka vychází s herci?
Petr je neagresivní člověk i režisér, po celou dobu natáčení byl poměrně v klidu, přestože čas na natočení filmu byl trochu šibeniční. Před samotným natáčením jsme poctivě zkoušeli přímo v prostoru továrny a společně jsme museli reagovat na vše, co takové prostředí přináší. To bylo poměrně dobrodružné. Zažili jsme spoustu legrace a jeden ošklivý úraz, naštěstí s dobrým koncem.
Na čem právě teď pracujete?
Převážně pracuji v divadle Na zábradlí, kde právě pracujeme na nové inscenaci, která se jmenuje Komplic. Hru napsal Friedrich Dürrenmatt a kromě jiného pojednává o prorůstání organizovaného zločinu do státní sféry. Moje filmové plány závisejí na tom, jestli mi někdo nabídne práci ve filmu. Mám štěstí, protože mě oslovil režisér Robert Sedláček v souvislosti s jeho novým filmem a nedávno i režisér Zdeněk Tyc. Je možné, že budu hrát i ve filmu režiséra Marka Najbrta.