Rozhovory s tvůrci

Interview Jan Míka

Jak to bylo s těmi motýly?
Jak jsem na ně přišel? No, dramaturgie po mně pořád chtěla tu romantickou komedii a do hlavy se mi vlezla myšlenka – od toho rychle uleť, a bylo to! No, kecám, pro mne je motýl taky romantický tvor. Když jsem byl před lety ve Františkových Lázních, šel jsem se podívat na exkurzi do nedaleké motýlí farmy. No a teď jsem psal tuhle látku, hodně prostředí bylo v lázních jako takových, a já si na ty motýly vzpomněl.

V lázních, v lázních, tam se prý dějí věci...
Říká se to, pro děj toho filmu je to taky dost podstatné. Já o tom ale osobně nic nevím. Ty věci se tam asi dějí, pro někoho je to romantika, pro někoho právě ta komedie.

Každý říká, já nic nevím, já nic nevím, ale zase se tvrdí, že v každém, byť i velmi vyfabulovaném příběhu, je vždycky nějaký autorův osobní vklad či zážitek...
To je pravda. Už jakýsi Flaubert před dvěma sty lety řekl... Madam Bovaryová, no to jsem přece já!

Tvrdí se o vás, že se dovedete dost dobře vcítit do ženské duše...
Možná, že jo, protože těch ženských rolí je v mých věcech víc. Ženská mi totiž připadá dramatičtější, má vždycky víc osudů. Co chlap? Chlap vezme vidle, někoho propíchne, a hotovo. S těmi ženskými je to jinak. Spoustu jich znáš, potkáváš je, víš, že tahle se rozvedla a proč, že jiná zase nenávidí další a zkoumáš příčiny toho stavu, pak se taky pořád kroutí, voní, převlékají, komplikují nám život, a furt na nás dotírají. Nemyslím přímo, ale svou existencí. Ženské mě víc lákají, jsou pro mne alfou a omegou v literatuře. A v životě taky... Navíc sledovat chlapy neumím, a ani by mě to nebavilo.

Co scénář, dobrý pocit?
Kdybych neměl, tak bych ho neodevzdal, a asi by ho ani dramaturgie nepřijala. Jak to dopadne, uvidíme po natáčení, scénář je vždycky stejně jen polotovar. Četly ho zase dvě ženské, moje manželka a dramaturgyně Marča Arichteva. Moje paní je první, která se do něj podívá a já se od ní dozvím vždycky hodně podstatného. Většinou totéž, co se dozvím posléze někde jinde od lidí, kteří jsou za to zodpovědní. Jediný rozdíl je v tom, že ona to dělá zadarmo. Takže mám dvojí dramaturgii. Jednu poslouchat nemusím, druhou musím, ale obě jsou podstatné

Interview Marča Arichteva

Bylo pracné uhlídat autora, aby napsal opravdu romantickou komedii?
Ani ne, jde mu to samo. On totiž myslí pořád na ženské, i mimo televizní práci, viz titul jeho povídkové knihy Na ňadrech ustláno... Ideální autor pro romantické komedie.

Je dost televizních komedií?
Kdepak, komedií je málo, nejsou lidi, a taky se to hodně špatně píše, protože to zavání banalitou a klišé. Diváci mají rádi komedie, ale snáz se napíše, že někdo trpí a má deprese. Říkají to i herci, že hrát drama je snazší než štěstí, pohodu a legraci.

Romantik Míka napsal romantickou komedii pro romantického režiséra, romantické herečky a romantickou dramaturgyni... Jste romantická?
Myslím si, že jsem, protože každý je tak trochu romantik. Co si pustíš pro chvíle pohody? Rozhodně ne nějaké drámo nebo akčňák, ale pěknou muziku nebo romantickou komedii. Je to asi tím, že si té romantiky a pohody zase tolik v životě neužijeme.

Interview Simona Postlerová

V novém filmu hrajete jednu ze dvou hlavních ženských rolí, pořád se bavíte o chlapech, taky chlapa sháníte pro svou kamarádku. Bývá to tak i v životě?
Určitě, ženské přece myslí na chlapy, a samozřejmě to platí obráceně. A že chlapa sháníme? Jasně, člověku není dobře samotnému, chce s někým být. V tom je počátek i konec partnerství. Já to své kamarádce ze srdce přeji.

Točíte raději komedii nebo drama?
Všechno má své, obtížné je obojí. Jen si musím dávat pozor, abych nepřeťápla komedii přes čáru, a nebyla moc tragická při vážné věci. To je ten profesionalismus...

Co všechno lze vyčíst ze scénáře?
Všechno. Už v dialozích jsou naznačené valéry, každý konkrétní témbr. Ideální je, když je ve veselohře taky chvíle vážná, a naopak ve vážné věci špetička humoru. Takový je přece život. Kolikrát smutný, ale člověk se uchichtne třeba i na pohřbu.

Dělíte si herectví na divadelní a na televizní?
Uvědomuj si čím dál tím víc, že v tom rozdíl je a přemýšlím o tom. Když v divadle víc zkoušíme, cítím se později při představeních svobodnější. Cítím takové zvláštní naladění. Když víc a častěji točím, osmělím se. Jen dlouhé pauzy mi nedělají dobře. Vždycky jsem pak jako na začátku.

Jak se vám pracuje s Ondřejem Kepkou?
Je to pusinka, úžasný člověk, vidí věci vtipně, vypadá seriózně, a nejen vypadá, je seriózní, má nadhled. A hlavně, protože je taky herec, všechny nás velmi chápe, a to my samozřejmě velmi potřebujeme!

Je lepší točit s mladým klukem jako je Ondřej nebo s „těžkým“ profesionálem typu Františka Filipa?
Lepší, nelepší, to je těžká věc...S Ondrou už dělám poněkolikáté, a velmi si rozumíme. A na druhé straně jsem se potkala i s Františkem Filipem. Vzpomínám na jeho úžasné věci, které jsem viděla jako dítě, na Byl jednou jeden dům, na Cirkus Humberto a desítky dalších. A pak s tímhle televizním klasikem najednou pracujete! Umí krásně uvolnit atmosféru, na place je skvělý... Vlastně je jedno, jestli má režisér třiatřicet nebo sedmdesát. Když je pohodář, není co řešit.

Interview Nela Boudová

Těžká role - neustále myslet na muže. Máte s tím zkušenosti?
Mám štěstí, že nikoli, ale mám dost kamarádek, které to zažily. Zajímavé je, že jsou to většinou krásné holky, které se nemůžou čapnout, protože se té krásy chlapi bojí. Čili, nejen ty obyčejné nebo ošklivé mají problém.

No, ono se říká, že muži a ženy jsou rozdílní lidé...
No říká, ale já to takhle nerozlišuji, protože znám prima chlapy a prima ženské, a samozřejmě i ty druhé.

Jak se popasujete se scénářem romantické komedie?
Výsledek záleží na panu režisérovi, jak hodně do toho „kopne“, jestli to bude „řachačka“ méně nebo více. Hlavně doufám, že to bude milý nedělní film. Baví mě v něm nejvíc ty lázeňské příběhy. Je komické, jak se lidi vrhnou do lázní, vrhnou se do vzájemného sbližování a někdy jsou doslova utržení ze řetězu. Musím si vybavit hodně herecké fantazie, protože jsem, prosím, v lázních nikdy nebyla...!

Interview Svatopluk Skopal

Co ten váš Karel, takový „sexuální loudil“, který o ničem jiném nepřemýšlí?
Podle mne je to spíš jen nadsázka, model chlapíka, který život bere lehce, vždycky si udělá čárku do notýsku, nic se nestalo, a jedeme dál. Možná, že opravdu existují podobné typy, ale tak jednoduché jako v tom scénáři to asi nebude. Není to čistý reál, řekl bych spíš nakopnutí, aby z toho ve výsledku byla odpočinková záležitost.

Dvě mužské figury – vy jako volný a létající motýl, váš kolega Vašek Vydra jako morous a suchar...
Ale takový je jen v tom filmu. Vašek jako člověk je vitální, veselý, extrovertní, kamarádský, milý. Hrajeme spolu léta v jednom divadle, rozumíme si, slyšíme na sebe, domlouváme se tedy velmi snadno i tady na place.

Proč jste nebyl tak dlouho na obrazovce?
Teď se to bude trochu měnit, natočil jsem s Karlem Smyczkem televizní seriál a další se chystá. A k té absenci, ano, je to pravda. Dvě sezony jsem na tom byl asi tak, že když jsem měl v pátek premiéru, v pondělí jsem šel číst novou hru. Jinou práci jsem vzít ani nemohl. Teď se vracím.

Tak můžete porovnávat jako Simona Postlerová divadlo a televizi...
Pravdou je, a za tím si stojím, ať si o tom myslí kdo chce co chce, že v divadle se pracuje daleko precizněji. Díky mnoha zkouškám je na všechno mnohem víc času. Ale v podstatě, co se v divadle naučím, to pak prodávám na obrazovce nebo ve filmu.

Co točíte nejraději?
Přece pohádky! Už brzy mě čeká pekař v pohádce, o které se mluví jako o štědrovečerní. Pohádky je pro herce největší zábava, nejmilejší práce. Žádné psychologično, navíc je při natáčení většinou dobrá nálada, a když je scénář dobře napsaný, snad se to ani nedá zkazit...

Interview Ondřej Kepka

Mladý „romantik“ Ondřej Kepka realizuje většinou dramatické věci, pohádky a komedie, jako v tomhle případě, ale začínal s dokumenty...

„To byla náhoda, tím domácím reportérem a dokumentaristou jsem byl odmalička, když jsem vyráběl filmy pro rodinu, Ale profesionálně jsem se tomu nechtěl věnovat nikdy. Jistě, natočil jsem pár věcí, třeba o Čapkovi, o jeho Strži, ale nebyl to můj program,“ začíná Ondřej Kepka.

Tím byl hraný biograf?
Ano, to byla moje vize. Natočil jsem už pár hraných věcí, jen mi ještě chybí film, který by šel do kin. Ale co není...

Co raději, komedie nebo drama?
No, s tím mám taky trochu problém. Byl jsem pasován na komediografa, ale já si to nemyslím. Mám k tomu žánru velkou úctu, ale není to, až na strýce, naše rodinná tradice. Nikdy jsem ke komedii moc netíhnul, ovšem jako první věc mi nabídli Starou lásku nerezaví, což byla klasická komediální konverzačka. Já se tehdy docela bál a říkal si, jestli vůbec na place něco vtipného vymyslím. Nakonec to dopadlo velmi dobře, a už jsem byl v šuplíku režiséra komedií. A tak to být nemá, třeba režiséři Dušan Klein a Zdeněk Zelenka dokazují, že lze točit všechny žánry.

Pak přišly pohádky...
Ani ty pohádky jsem si ve skrytu duše nijak moc nepřál. Dokonce jsem v nich ani moc nehrál, vyjma Arabely. Ale to byla vlastně taky civilka. Pak jsem byl za všelijaké ty kluky ve hrách pro mládež, žádná pohádková figura nebo princ. To jsou ty osudové věci. Už v prváku na FAMU jsem psal šéfovi katedry Dušanu Kleinovi, že chci točit psychologické detektivky, protože mě zajímají originální situace, práce s herci na charakterech a na rolích.

Dobře, ale je natáčení rajc i při romantické komedii?
Je to adrenalin a čím dál tím víc. Baví mě moc, a teď mě navíc baví i můj nový pořad Zoom pro mladé filmaře. Sdělujeme jim novinky kolem filmu, videa a fotografie. Radíme, jak filmy vymýšlet a točit. Jsem tam za autora, moderátora i režiséra. Všechno to si vymyslím, a navíc si před kamerou úžasně odpočívám. Tahle škola filmařů je úžasná, i když vím, že víc než rok dva trvat nebude. Ale hodně se tím vyžívám.

Je výhodou, když má režisér herecké zkušenosti?
Pro režiséra je to dobrá zkušenost. Obráceně to podle mne moc neplatí, protože režisér jako herec myslí na všechny možné věci okolo a rozptyluje se, navíc nikdy z režisérské kůže nevyskočí. Z režiséra se herec povede těžko.

Jste na place s herci kamarád?
Jsem, je to trošku má přirozenost, snažím se být pohodář. Nemám moc rád, když se na place řve. I když zase, ti herci se nesmějí moc nechat, aby nezvlčili. Oni netuší všechny souvislosti. Nejlepší je, když si režisér vybere osobnosti, kteří zkrátka vědí.

Jsou tady právě takoví?
Aby ne...!

Rozhovory s tvůrci