Zlatá šedesátá: Karel Vachek

Jeden z nejosobitějších dokumentaristů se v šedesátých letech vzhledem k vyšším rozhodnutím i vlastnímu přesvědčení nestal příslušníkem československé nové vlny (2009). Režie M. Šulík

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný

Video není k dispozici

Karel Vachek si vždy tvrdě stál za svým přesvědčením, což mu rozhodně vstup do kinematografie neusnadnilo. Už za studií režie hraných filmů na FAMU byl na rok poslán „na převýchovu“ do továrny. Jeho demaskující postoj k realitě to však nezměnilo a ve svých krátkometrážních snímcích na hranici fikce, dokumentu a subjektivního komentáře postupně utvářel vlastní koncept „vnitřního smíchu“.

Poprvé svůj osobitý přístup k realitě přesvědčivě uplatnil ve snímku Moravská Hellas (1963), v němž ironicky poukazoval na kýčovité zneužívání folkloru. K vrcholu jej dovedl na celovečerní ploše v neuctivém portrétu protagonistů Pražského jara Spřízněni volbou (1968), v němž bez glorioly a zábran zachytil průběh volby nového československého prezidenta. Mezi těmito projekty se Vachek snažil prosadit své žánrově těžko uchopitelné scénáře pro hraný debut, nicméně barrandovská dramaturgie dávala přednost jiným jeho vrstevníkům. Naopak několik nabídek Vachek sám odmítl, jelikož nebyly blízké jeho naturelu. Mezi nimi byla i povídka pro snímek Perličky na dně, jež by jej svázala s generací nové vlny.

Po srpnové invazi setrvával Vachek v Krátkém filmu, v polovině sedmdesátých let byl však propuštěn a pracoval manuálně. V letech 1979–1984 žil v emigraci ve Francii a USA, kde se živil jako reprodukční fotograf. K natáčení se opět dostal v 90. letech, kdy vytvořil rozsáhlou esejistickou tetralogii Malý kapitalista (1992–2002). Na ni navázal dalšími filozofujícími diagnózami české společnosti a současného světa, v nichž se na více než tříhodinové ploše splétají nečekané a originální souvislosti. Od roku 2002 Karel Vachek působí jako vedoucí katedry dokumentární tvorby FAMU.