s Helenou Martincovou, pracující bezdomovkyní
Helena Martincová je pětatřicetiletá bezdomovkyně, která na prahu dospělosti odešla od rodičů, aby dalších patnáct let strávila ve společenské spodině, mezi lidmi bez domova. Okusila tak trochu od všeho – brala drogy, potýkala se s alkoholismem, živila se prostitucí, páchala násilnosti a násilí bylo pácháno na ní, několikrát skončila ve vězení. Naštěstí se vzpamatovala dřív, než ji ulice stačila definitivně zahubit. Útočiště jí nabídli na Armádě spásy a Helena se odměnou za to zavázala řídit se poprvé v životě nějakými pravidly a disciplínou. Našla si dokonce svou vůbec první práci – tahá centrem Prahy pojízdnou popelnici a zametá chodníky. Odrazila se tak ode dna a teď se snaží vrátit zpátky do společnosti, z níž se před lety dobrovolně vyřadila.
V rozhovoru s Janem Burianem poznáváme Helenu jako nesentimentálního člověka, který nelituje ničeho, co se v jeho životě stalo, nepláče nad svým osudem a ze svého selhání viní především sebe sama. Helena o sobě dovede mluvit se stejnou tvrdostí, s jakou zabouchla dveře za svým dosavadním bezdomoveckým životem.
