čtvrtek 21. 8. 2014 po půlnoci 01:10 ČT2
ST 

Přežít!

Originální název: I Shouldn't Be Alive V.
Stopáž: 48 minut
Rok výroby: 2011
Příběhy diváků

Jan Starý, Česká Lípa:

Dobrý den, můj příběh sice není takový, jako zažili hrdinové v pořadu, ale za zmínku stojí. Před třemi lety jsme se se skautskou družinou rozhodli přejít Vysočinu a Žďárské vrchy za deset dní. Sice se to povedlo, ale sedm dní z toho nám pršelo téměř v kuse. Oblečení bylo durch, oheň na usušení nešel rozdělat, protože všechno dřevo bylo nacucané vodou. Na noc jsme sháněli nějaké budovy s přístřeškem, kde bychom mohli přespat. Místo po cestách jsme brodili potoky. Spacáky začínaly být vlhké a v noci jsme klepali kosu. Pak to přišlo: osmý den našeho puťáku vysvitlo sluníčko a my se natáhli do vysoké mokré trávy a vyhřívali se a sušili. Ale řeknu vám, že když už ani pláštěnka skoro nezadržuje, tak to už je opravdu krize.

Petra Přichystalová, Boskovice:

Něco podobného se mi stalo ve Slovenském ráji mezi vodopády.
Na tu dovolenou jsem se těšila celý rok. Hned druhý den po příjezdu jsme se s přítelem vypravili do rokliny, kde propagační letáky slibovaly pěkný výlet a nádherné scenérie. Vše bylo značeno turistickými značkami, ale pro jistotu jsme ještě přibalili do batohu mapu.
Noc před výletem byla bouřka, lilo jako z konve, takže nás překvapila řeka, která o dost stoupla, a zaplavené cesty. Hned při prvním přechodu vody jsem si promáčela boty a kalhoty až po kolena. Bylo chladno, tak jsem kalhoty ohrnula, aby nestudily, mokro v teniskách jsem se snažila nevnímat a šlo se dál. Zhruba ve čtvrtině cesty, kdy jsme střídavě skákali přes řeku a stavěli přechody z kamení a spadaných větví, jsme zjistili, že je cesta jednosměrná a nedá se vrátit zpět.
Pak přišly na řadu žebříky, přes které se valily mohutné vodopády. Když jsem vylezla nahoru, byla jsem mokrá od hlavy k patě, náhradní oblečení s sebou žádné.
S podřenýma nohama, mokří a už bez jídla jsme se po 3 hodinách náročného šplhání konečně dostali na rovnou štěrkovou cestu. Pomalu se začínalo šeřit, tak jsme vytáhli mapu a snažili se najít cestu, kterou bychom si výlet zkrátili. Našli jsme, ale turistická značka po ní nevedla. Přesto jsme se rozhodli, že se po ní vydáme.
Po chvíli proti nám šel další pár turistů, ptali se na cestu, prý ta „naše“ nikam nevede. Společně s přítelem studovali mapu, já se ale už chtěla otočit a vrátit se na značenou stezku. Ale zase jsem se nechala přemluvit, šli jsme už ve 4, a to se člověk hned tak neztratí. Jenže pár šel rychle, nestačili jsme jim, a tak nám utekli.
Byla už skoro tma, když jsme uviděli v lese pod strání domek. Zeptat na cestu jsme se nemohli, protože v něm nikdo nebyl. Podle mapy měla být poblíž další turistická značka. Šli jsme tedy k ní, jenže zhruba za půl hodiny se před námi objevila mýtina, rozrytá od traktorů a kmenů, jak dřevorubci stahovali přes den dřevo. Z ní vedlo 5 odboček, ani 1 nebyla značená, natož aby byla na mapě. Vzali jsme to tedy odhadem a měli obrovské štěstí, protože tam ta značka byla.
Do penzionu jsme dorazili promoklí, zablácení, odření a unavení. V ten den jsem se zařekla, že už nikdy „nesejdu z cesty“. Kam se poděl druhý pár turistů, kteří nás předběhli, jsme už nezjistili.

Zuzana Večerková, Březová:

Příběh, který píšu, se stal kamarádce na turistickém kurzu. Vyrazili na dvoudenní pochoďák, kdy noc měli strávit pod širákem na určeném místě. Už při odchodu jim pršelo, celkově bylo celý kurz ošklivé počasí. Takže celý první den putovali v dešti v pláštěnkách, všechny věci měli promočené. V noci dorazili asi po 40 km na určené místo, v dešti si lehli alespoň pod stromy a takto strávili první noc – byli promočení, zmrzlí na kost a celou noc téměř probděli. Druhý den ráno (počasí stejné) se vypravili zpět do tábora. Těšili se alespoň na stanové přístřešky, ovšem v campu byl bazén, který se za ty deštivé dny zcela naplnil a začal přetékat. Takže místo campu objevili spíše jezero. Všechny jejich stany a věci v nich byly pod vodou. S vedoucími kurzu nebyla řeč, vrátit se domů nebylo možné. Takže jim nezbylo nic jiného, než spát ve vrstvě vody. Jen mobilní telefony měli zabalené a přitisknuté k tělu. V neskutečné zimě strávili poslední noc kurzu. Ráno se celí promodralí sbalili a odjeli.
Také jsem byla na tomto kurzu, ale rok před tím. A nyní jsem ráda, že nám pršelo „jen“ jeden den :-)

Hlasujte pro pořad:

Celkem hlasů: 5024