Husité - zimní ofenziva
23. 3. 2012
Husité v zimě bojovali výjimečně, když se ale dali do díla, neznali bratra. Své o tom ví Nový hrad u Kunratic, stavba v dnešní Krči, které bylo v době, kdy k ní přitáhlo vojsko pražských husitů pouhých deset let. Psal se prosinec 1420. Husitské války byly teprve na samém počátku a husitské vojsko hrad odřízlo od jediné příjezdové cesty. A začalo obléhání. Husité v předpolí hradu zbudovali ležení, jehož stopy jsou za určitých okolností vidět dodnes. Jde o jedno z nejlépe dochovaných obléhacích tábořišť u nás a i v evropském kontextu skvost, který nám odborníci závidí.
Jak poznat, že se člověk nebo společnost řítí do
nebezpečí? Pokud byste byli současníky krále Václava IV v roce 1411, měli
byste v čerstvé paměti období klidu a prosperity vlády císaře Karla IV.
Sociální napětí ale roste a vyšší šlechta stupňuje své požadavky. Českým zemím
se daří stále hůř. I král byl už dvakrát zajat a musel svým protivníkům činit
veliké ústupky.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Situace se začala měnit do té podoby, že otázka nebyla zda dojde k velkému maléru, ale kdy dojde k tomuto maléru.
O roce 1411 mluvíme proto, že se král Václav IV. rozhodl se svou bezpečností něco udělat. Koupil si ves Kunratice a začal tam stavět nový hrad. Tak bezpečný a pohodlný, jak jen to dané podmínky a nejmodernější technologie dovolily.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Stavba postupovala velice rychle, král byl nepochybně netrpělivý, takže už v roce 1412 tady bydlel.
Když se dnes profesor Tomáš Durdík prochází po místech, kde před šesti sty lety začala stavba Václavova nejhonosnějšího hradu, oči má přilepené k zemi. Jako malý kluk tady našel střípek keramiky a dodnes si vybavuje opojení, jež se ho zmocnilo, když držel v ruce předmět, který naposledy hřála ruka živého člověka před staletími. Touha poznávat dávné světy našich předků mu zůstala a z malého nadšence se stal vědec. V tuto chvíli je naším nejvýznamnější kastelologem, tedy odborníkem studujícím hrady, případně i tvrze, sídla středověkých elit.
Díky složitým výzkumům kastelologů si dnes můžeme vyprávět i příběhy spjaté s hrady, které byly odsouzeny ke zkáze. A právě v případě Nového hradu u Kunratic je to příběh plný paradoxů a tragických osudů.
Začalo to vlastně roku 1419, přesně čtyři roky po upálení Mistra Jana Husa. Když se král Václav IV. dozvěděl, že rozvášnění Pražané vyházeli z oken novoměstské radnice patnáct konšelů, které krátce předtím jmenoval, ranila ho mrtvice. Za čtrnáct dnů dostal král nový záchvat mrtvice a po tříhodinové agonii zemřel. Do půl roku po králově smrti vzplála husitská revoluce. Václavův nástupce – bratr Zikmund Lucemburský – se pokoušel zlomit povstání vojenskou silou. A Praha pro něj byla strategickým klíčem k celým Čechám.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Když se 1. listopadu 1420 podařilo císaři Zikmundovi prohrát bitvu pod Vyšehradem, v celém prostoru Prahy mu zůstal jeden jediný opěrný bod – právě Nový hrad u Kunratic. Jeho posádka věděla, že její vyhlídky nejsou bůhví jaké a snažila se tedy poměrně intenzivně se zásobit, zabezpečit a připravit na budoucí události. A tak proto, aby se vředu ve svém kožichu, který Nový hrad představoval, husité co nejdříve zbavili, udělali velmi neobvyklou věc – na Silvestra roku 1420 se sebrali, přitrhli k hradu a oblehli jej.
Pro tehdejší válečníky to muselo být velmi neobvyklé. Do té doby se totiž bojovalo hlavně v teplých měsících roku. Bojovat v zimě jaksi nepatřilo do rytířského způsobu vedení války. Posádka Nového hradu u Kunratic tedy musela být překvapena. Díky přepadům okolí ale měla dost zásob, navíc obývala hradní novostavbu, která poskytovala naději dlouho vzdorovat případnému napadení.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Husitské vojsko přišlo po ploše kunratické ostrožny ve směru, kterým nyní jdu i já, tady se zastavilo a zbudovalo zde opevněný tábor. Protože ovšem muselo počítat s možností, že by obleženým někdo přišel na pomoc, tak tábor museli zajistit. A právě zbytky onoho opevnění, stejně jako celého tábora, jsou zde dodnes patrné. Já jsem teď překonal druhý čelní val.
Husité věděli, že král Zikmund je se svým vojskem blízko a báli se, že hradu přitáhne na pomoc. Na jedné straně tedy husité budují obranu proti napadení zvenčí, na druhé straně, blíže ke hradu, se připravují k útoku.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Teď jsme už na dostřel od hradu, a proto zde obléhatelé museli zřídit opevnění čela svého tábora, které tvořil tento mohutný val a příkop před ním. Fortifikace měla dvojí účel: jednak samozřejmě chránit táborníky před případným výpadem obránců hradu, a za druhé dostat vlastní střelbu – která na valu mohla být situována – výš, aby odsud mohla hradu ubližovat. My dneska, podíváme-li se tímto směrem, vidíme vlastně jenom stromy, ale tehdy, by před námi ve vzdálenosti už zhruba dvě stě metrů bylo čelo hradu.
Z archeologického výzkumu víme, že husité si s sebou přivezli tři velké obléhací praky, schopné posílat do hradu koule o váze sto i více kilogramů.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: U těch strojů mechanických otázka kadence, tedy jak rychle se střílelo, vyplývala z toho, jak rychle jsme schopni ten stroj po výstřelu ustálit a natáhnout. To v podstatě mohlo jít velmi rychle. Dvě, tři rány u těch větších strojů nebyl problém, u těch menších to mohlo jít rychleji.
Archeologové u Nového Hradu našli olověné válcové projektily, které přesně odpovídají rozměrům hlavní středních děl – takzvaných tarasnic.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Celá ta střelba byla soustředěna především na zničení střech hradu a ochozů hradeb. Jsme v době, kdy se ty hradby stále ještě bránily pouze z ochozů, to znamená, že byl-li ten ochoz poškozen, hradba se dala těžko bránit. A to se tady skutečně povedlo, protože, jak zaznamenal kronikář, „husité do hradu tak usilovně strieleli jsou, až veškerá zábradla zeprali jsou“, což přeloženo do moderní češtiny znamená, že rozbili ochozy tak, že vlastně obránci se neměli za čím schovat a hrad se v podstatě nedal bránit.
Jaká asi musela být situace obránců hradu? Jak smýšleli o císaři Zikmundovi, který se nechystal zasáhnout? Nevíme. Předpokládáme ale, že střelba z hradu zeslábla. Útočníci toho nepochybně využili. Ve zmrzlé půdě po nich totiž zůstala stopa, která prozrazuje, s jakým úsilím se snažili svou šanci na vítězství pojistit.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Já teď jdu něčím, co ze všeho nejspíš připomíná zaniklou cestu, ale ve skutečnosti je to něco jiného, a je to veliký unikát. Je to vlastně naše nejstarší zachovalá sapa, neboli přibližovací zákop. Tady vlastně bylo – nepochybně velice pracně – špičáky, rýči, krumpáči, vykopáno do zmrzlého podloží, zhruba do hloubky dvou metrů, takový krytý koridor, nepochybně vydřevený, kterým bylo možno se přiblížit k hradu. Jako moderní zákopy už měli i několik zalomení, aby ho případní obránci nemohli prostřelit. My vlastně pořádně nevíme, jak takovéto věci byly běžné, protože jsou to věci, které se prakticky nikde nezachovávají. Takhle úplně v celém průběhu dochovanou, jako tady, si ji vlastně v celé širší Evropě nikde jinde moc prohlédnout nemůžeme.
Pouhý náhled na rozsah zákopu prozrazuje, že husité museli přemístit ohromné množství zeminy. Za čtrnáct dní stačili vybudovat opevnění svého tábora, stihli i samotný útok na hrad. Obraz dokonale organizované jednotky s tisíci bojovníků.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Husité museli samozřejmě někde bydlet. Zima však byla třeskutá, a tak to nemohly být běžné přístřešky z větví, stany nebo něco takového. Museli si vyhloubit zemnice – dřevěné chaloupky, zahloubené kvůli teplu do terénu, a protože jich bylo mnoho, tak procházíme-li dnes zadní, od hradu odvrácenou stranu tábora, nemůžeme tady přehlédnout celé ulice a řady čtverhranných prohlubní, které jsou pozůstatky takovýchto ubikací.
Tedy žádné stany nebo spánek ve vozech, jako v létě. Zřejmě šlo o bytelné zemljanky s trojúhelníkovou střechou. Zdá se, že středověký dobyvatel zimou trpět nemohl.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Obyvatelé měli možnost se tady teple vyspat, mohli tam mít eventuálně i nějaký stolek. Protože samozřejmě obléhatelů bylo mnoho, a stále musel být někdo ve službě, je asi možno předpokládat, že to osazenstvo se podle potřeby měnilo a střídalo. Žádný vyložený komfort to nepochybně nebyl, i když v takových stavbách se v té době běžně bydlelo třeba i na vesnicích, na druhou stranu to umožňovalo plně zvládnout neobvyklé podmínky vedení války v mrazivém lednu.
Jaký vlastně byl leden roku 1421, tedy v době, kdy se u Nového hradu u Kunratic odehrávala dobyvačná epizoda pražských husitů? Odpověď nám mohou dát dnešní klimatologové.
RNDr. Ladislav Metelka, klimatolog, Český hydrometeorologický ústav, pobočka Hradec Králové: V období od roku 1200 zhruba do roku 1500 teploty v Evropě pozvolna klesaly a to s sebou samozřejmě mohlo nést určité následky nejenom pro život lidí, ale třeba i pro vývoj politické situace a podobně.
V té době samozřejmě nikdo neměřil teplotu. Můžeme se tak opírat zejména o zprávy kronikářů, kteří zapisovali úrody a daňové zápisy. V nich je možno situaci zrekonstruovat až na úroveň jednotlivých let.
RNDr. Ladislav Metelka, klimatolog, Český hydrometeorologický ústav, pobočka Hradec Králové: Se zimním počasím je to obecně daleko větší problém než s letním. Například dendrochronologie je závislá především na vývoji teplot a srážek v létě, ve vegetačním období. Jaké bylo počasí v zimě, to nám nijak přesně neřeknou.
Vědci se mohou opřít také o usazeniny v tehdejších jezerech nebo o analýzy pylových zrnek z archeologických vykopávek. Zjistí, kolik bylo v oblasti jednotlivých rostlinných druhů a díky tomu mohou i odhadnout teploty, které v té době v Evropě vládly. Z těchto analýz vyplývá, že od roku 1200 do roku 1500 klesla průměrná teplota v Evropě asi o jeden stupeň Celsia. Příčiny mohly být dvě.
RNDr. Ladislav Metelka, klimatolog, Český hydrometeorologický ústav, pobočka Hradec Králové: Mohlo to souviset třeba s nějakými oscilacemi v oceánickém proudění – ve změnách intenzity Golfského proudu a v tom, jaké množství tepla přenášel Golfský proud z rovníkových oblastí směrem k severozápadní Evropě.
Při výrazném úbytku aktivity Golfského proudu mohla Evropa zažít citelné ochlazení. Druhým důvodem mohl být pokles sluneční aktivity o několik set let později. Nemusel mít s předchozím jevem nutnou souvislost, souhra obou jevů však mohla způsobit, že se v Evropě postupně ochladilo až tak, že kolem roku 1600 začala takzvaná Malá doba ledová.
RNDr. Ladislav Metelka, klimatolog, Český hydrometeorologický ústav, pobočka Hradec Králové: Takže možná to souvisí s těmito dvěma jevy: jeden čistě pozemský a ten druhý zase čistě astronomický.
Mohla to tedy být tuhá zima, která husitům u Kunratic v lednu 1421 tolik pomohla ve vítězství? Podle posledních kastelologických výzkumů to vypadá, že ne. Spíše to byla předchozí klidná doba vlády Lucemburků, kdy stavitelé hradů nebyli nuceni držet krok s moderním válečnictvím. A tak postavili odolné sídlo, ale na způsob války, který byl už v té době zastaralý.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Byla to v podstatě novostavba, ten hrad existoval deset let a přesto ho nikterak malá, ale rozhodně ne nijak velkolepá střelba husitů stačila deklasovat prakticky během čtrnácti dnů.
Středověk byl dobou, kdy dobytí každého hradu záviselo jednak na odhodlání obou stran, ale i na zásobách a na tom, jestli posádce obléhaných někdo přijde na pomoc. Posádka Nového hradu u Kunratic ale v husitských Čechách mohla čekat pomoc jedině od císaře Zikmunda. Ten byl sice nedaleko, ale k záchraně hradu neudělal vůbec nic. Obránci si museli poradit sami. Velitel hradní posádky, Mikuláš z Fulštejna, se proto s husitskými hejtmany dohodl, že se posádka vzdá takzvaně „na akord“.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Pro středověkého člověka jedna z největších hodnot – což pro našince většinou už není zcela pochopitelné – byla čest. A ten institut tohoto způsobu čestného ukončení boje znamenal, když to řeknu hodně zjednodušeně, že obě strany uznávají, že ta druhá udělala, co mohla, výsledek je jasný, ale aby zamezili dalšímu krveprolévání, uznávají, že jejich protivník netratí čest, vzdávají mu veškeré pocty a on uzná totéž s tím, že ten objekt předá.
Dohoda o kapitulaci posádky hradu byla sjednána 25. ledna 1421. Poklid ale narušili husité. Měli dojem, že obránci hradu si v rozporu s dohodou začali nakládat i královy knihy a stříbro. Nastala tahanice, do které z Prahy přitáhl – pod vedením radikála Jana Želivského – zfanatizovaný dav pražské chudiny.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: Zdejší husitští bojovníci ji nezvládli, vtrhla do hradu, ten hrad zcela vyrabovala a zapálila. Bohužel, naprostá část té knihovny byla rozchvácena a roztrhána. Dokonce víme, že do těch krásných rukopisů se na Karlově náměstí na trhu pak balili slanečci.
Nemáme mnoho hradů, které by ve svém osudu měly bydliště panovníka a přitom pouhých deset let své existence. Hrad už nikdy nebyl obnoven a tiše chátral ve stínu stromů, které tu převzaly vládu. Což je z dnešního hlediska nesmírná výhoda. Nový hrad u Kunratic je totiž unikátní i tím, že cokoli tu najdete, pochází z let 1411 až 27. ledna 1421. Kde jinde něco takového mohou tvrdit?
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: To znamená, že tu dnes máme zachovány všechny ženijní práce onoho obležení. Máme tu ale zachované i další s hradem související věci, třeba haltýř – kuchyňský rybníček, kam se panu králi navážely ryby a další věci.
Dnes z hradu zbývá jen málo. Ještě v polovině 19. století tu stály paláce a Jiráskův F. L. Věk si sem vodil dívky. Roku 1882 ale správa kunratického panství nechala zdi pobořit, aby sem nechodili turisté a neplašili prý zvěř.
Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., archeolog a kastelolog, Archeologický ústav AV ČR, Praha: To znamená, že tu dnes máme zachovány všechny ženijní práce onoho obležení. Máme tu ale zachované i další s hradem související věci, třeba haltýř – kuchyňský rybníček, kam se panu králi navážely ryby a další věci.
Unikátní památka na válečné umění našich předků i jedinečný historický objekt by si přece jen zasloužila, kromě úcty odborníků z celého světa, i úctu nás, kdo po tomto místě běháme, chodíme a bohužel – jezdíme na motorkách a čtyřkolkách. Inu, bitva na Novém hradě stále trvá.