Peníze z plastu
28. 1. 2011
Kdo dnes potřebuje peníze v peněžence? Většinu nákupů v obchodech přece platíme kreditní nebo debetní kartou! Informace, které tyto karty obsahují, se uchovávají na magnetickém proužku na její zadní straně. Michael využije jednoduchých chemických a fyzikálních principů, aby proužky na kartě prozkoumal, zároveň diváky zasvětí do záhad magneticky uchovávaných informací.
Filip: Jo, kdyby tak peníze rostly na stromě, že? Počkej, tady něco je. Jé, podívej. Tady Palacký tady roste. Možná, že tam bude ještě jeden. Ne, už tam není. To mi řekni, kde se ty peníze berou, Michaele.
Michael: Well, coincidently Filip, we’ve happened to be standing right outside the front of the Czech National Bank.
Tedy náhodou, Filipe, stojíme přímo před největší úschovnou bohatství v České republice.
A uvnitř je rezerva ve výšce 800 miliard korun. Z těchto peněz je 13,5 tuny zlata ve výši deseti miliard korun. Takže – půjdeme se tam podívat.
Filip: Tak jdeme tam, pojď. Tak to bude zřejmě za těmi dveřmi.
Michael: Ano.
Filip: Spíš tam.
Michael: Ano. Tak to zkusím.
Filip: Ono se to hlo.
Michael: Osm tun. Je, Filipe, bingo. Tady je jedna tuna zlata. Hodnota téměř miliarda korun.
Filip: Michaele, podívej, tady musejí být milióny korun.
Michael: Milióny? Ani omylem. Tady je sto miliónů korun v hotovosti. Ovšem:
All this expanse of money and gold can be substituted by a small piece of Polyvinyl Chloride Acetate – a credit card.
Celé toto množství peněz a zlata může nahradit malý kousek acetátu polyvinylchloridu – kreditní karta.
Filip: No jo, ale prachy jsou prachy.
Michael: Prachy jsou prachy. Já si myslím, že si toho ani nevšimnou.
Filip: Hlavně nenápadně.
Filip: Já bych si vzal tyhle tři. Platba platebními kartami stále více nahrazuje platbu obyčejnými bankovkami. Je to totiž jednoduché a hlavně relativně pohodlné. Platím kartou.
Prodavačka: Ano.
Michael: A bylo by asi obtížné nakupovat v internetovém obchodě za hotové.
Filip: A jak banky ty informace na kartě uchovávají a vůbec – jak je kódují a chrání?
Michael: The answer to that is that we use the property of parallel alignment of the spins of unpaired electrons.
Odpovědí na to je, že využíváme vlastnosti paralelního uspořádání spinů nepárových elektronů.
Filip: Michael je zase moc vědecký. V podstatě chce říct tohle: magnetismus.
Michael: Na zadní straně karty je magnetický proužek, vyrobený z jemných železných částic v plastovém filmu. Každá částice je opravdu nepatrným tyčovým magnetem, dlouhým asi osm milióntin centimetru.
Filip: Kód se může na magnetický pásek zapsat, protože tyto nepatrné tyčové magnety se dají zmagnetizovat ve směru severního i jižního pólu.
Michael: This creates magnetic up and down signals. Up-down – buď anebo. It’s a bit like binary bits.
Vytváří se tak magnetický signál “nahoru a dolů”. Je to trochu jako binární bity. Nuly a jedničky.
Filip: Je to opravdu velice podobné způsobu, jakým je na této magnetofonové pásce zakódován záznam hudby.
Michael: And it was the idea of an engineer working at IBM, called Forrest Parry.
A byl to nápad inženýra, který pracoval v IBM, Forresta Parryho.
Tereza: Parry u IBM vyvinul mnoho zařízení a systémů pro vysokorychlostní tiskárny a optické čtečky. V té době, někdy kolem roku 1950, jej napadlo nalepit kousek magnetického pásku na plastovou kartu a získat tak vhodný nosič informací.
Filip: Je to v principu jednoduché. Jenže přilepit magnetický pásek ke kartě se Parrymu nedařilo.
Tereza: Buď to nelepilo vůbec, anebo se pásek lepidlem zkroutil a nebyl k ničemu.
Filip: Parry se se svým problémem doma svěřil manželce Dorotě. Zrovna tehdy žehlila prádlo.
Filip (Dorothea): Dej to sem, dej to sem.
Tereza: Dorota zkusila pásek ke kartě zažehlit. Fungovalo to. Problém byl vyřešen a zrodila se kreditní karta.
Filip: Hlavou, sluníčko, hlavou! Ti chlapi. Maminka mě varovala.
Michael: Znalosti magnetismu můžeme využít k tomu, abychom odhalili magnetický datový otisk na naší kartě. Filipe, prosím.
Tereza: K tomuto odhalení ovšem potřebujeme jemné železné piliny. My jsme je získali trpělivým pilováním železného hřebíku.
Filip: Michael si neodpustil názornou demonstraci magnetických sil. Pomocí silného neodymového magnetu vytvářejí piliny na papíře úžasné útvary.
Tereza: K pokusu jsme s odvahou vybrali Michaelovu platební kartu.
Filip: Železné piliny obsahují nepatrné částečky magnetického oxidu železnatého. Ty ovšem přitahují magnetické částice, ukryté v pásku naší karty.
Tereza: Ještě trocha Michaelovy příslovečné šikovnosti – a odhalení magnetického otisku dat je na světě.
Michael: Když se na to podíváme na světle, naším experimentem jsme odhalili, že magnetický proužek má ve skutečnosti tři stopy magnetických dat.
Filip: A v případě Michaelovy karty stačí dokonce pouze dvě stopy. A z nich jen jedna nese magnetické záznamy, jako je například jméno majitele karty, datum vydání, kód země, datum platnosti.
Michael: And this specific arrangement for this credit card is as unique among other credit cards, as my fingerprint is different from his.
A toto zvláštní uspořádání pro tuhle kreditní kartu je stejně jedinečné mezi ostatními kreditními kartami, jako se můj otisk prstu liší od Filipova.
Autoři: Vladimír Kunz, Michael Londesborough