Jak pojmenovat opici?
6. 10. 2010
V roce 2003 byl v jihozápadní Tanzanii nalezen zcela nový druh primáta. Aniž by měli zvířecí tělo, vědci jej popsali jako příslušníka rodu mangabejů a označili názvem Lophocebus kipunji. O dva roky později se do sítí domorodců chytil mladý samec této opice, vědci jej koupili a genetickou analýzou zjistili, že je všechno jinak. Unikátnost tvora vzrostla. Bylo to poprvé po 79 letech, kdy bylo třeba pro primáta založit celý nový rod. Zvíře bylo přejmenováno na Rungwecebus kipunji. Sedm let po této události dostali lidé v České republice poprvé v historii možnost vymyslet pro živočicha české vědecké jméno. V soutěži pořádané vědecko-populárním magazínem Meteor zvítězila třináctiletá dívka, která miluje přírodu (doma chová na šedesát zvířat). Nový název zní paviánec kipunji.
Kolik je asi na světě živočišných druhů? Dodnes jich vědci popsali asi jeden a čtvrt milionu. Jestli je to třetina nebo dokonce desetina z těch, které zatím na své „objevení“ čekají, nikdo neví. Jedno ale víme jistě: i na prahu 21. století ještě objevujeme nové a nové živočichy každý rok. V lednu roku 2003 se skupina amerických přírodovědců vydala zmapovat druhovou rozmanitost pralesů jihozápadní Tanzánie.
RNDr. Miloš Anděra, CSc., vědecký kurátor zoologických sbírek Národního muzea v Praze: Při té příležitosti narazili na podivnou opici, která se vymykala dosud známým druhům a tak pojali podezření, že by se mohlo jednat o nový druh. To bylo teda mínění přírodovědců. Nicméně domorodci, kteří v té oblasti žili, samozřejmě vidí o své přírodě a o tom, co žije v okolí, nejvíce a tak jim prostě vysvětlili, že je to opice kipunji a že není o čem vlastně diskutovat.
Vzhledově se opice podobala jinému druhu primáta: mangabejovi. Její hlas ale prozrazoval, že patří do jiné skupiny. Téměř po roce zpracovávání materiálů se v časopisu Science objevil článek, který oficiálně oznámil objev nového opičího druhu, jenž dostal vědecké jméno Lophocebus kipunji. Do češtiny se začal překládat jako mangabej horský.
Zvláštní je mimo jiné to, že vědci popsali nový živočišný druh pouze na základě pozorování. Samotné zvíře v ruce neměli. To se změnilo až v roce 2005, dva roky po objevu. Do pasti nastražené domorodcem se chytil mladý opičák. Američtí vědci ho koupili a důkladně prozkoumali nejen jeho kosti, ale také dědičnou informaci.
03 02 Synchron: RNDr. Miloš Anděra, CSc., vědecký kurátor zoologických sbírek Národního muzea v Praze
A tady najednou nastal velký problém. Protože zatímco podle těch vnějších znaků – srsti, zbarvení, kostry a podobně – to ukazovalo, že by to mohl být nějaký zvláštní mangabej, tak nitrobuněčné analýzy ukázaly, že to spíš vypadá na nějakého paviána.
RNDr. Evžen Kůs, odborný pracovník Zoologické zahrady v Praze: Ta oblast v horách Tanzánie je poměrně uzavřená, čili ta populace tam byla izolovaná, ale zase ne natolik, aby se tam neobjevil třeba vliv paviánů a mangabejů, takže tam potom, u těch málo početných populací, dochází ke křížení, protože prostě když není samec, tak samice vezmou zavděk i příbuzným druhem.
A tak byli zoologové postaveni do situace, kdy nevěděli, kam nový druh zařadit, protože není paviánem ani mangabejem. Jediným řešením v dané chvíli bylo popsání nového živočišného rodu. Podle hory Rungwe, kde byl tento primát poprvé pozorován, dostal jméno Rungwecebus kipunji.
RNDr. Miloš Anděra, CSc., vědecký kurátor zoologických sbírek Národního muzea v Praze: Mimochodem nový rod je to po více než sedmdesáti letech a myslím, že nic nebrání tomu, abychom ho vzali jako takový, dokud někdo někdy nepřinese nějaký opravdu závažný důkaz, že to není Rungwecebus kipunji, ale úplně něco jiného.
Může se to stát velmi snadno. Například i tento druh primátů – kotul veverovitý – má za sebou několikero změn.
RNDr. Evžen Kůs, odborný pracovník Zoologické zahrady v Praze: Je to druh, který díky novým zoologickým a biologickým metodám se rozdělil původní druh kotul veverovitý se rozdělil na pět samostatných druhů, které obývají různá území, různé biotopy a navzájem jsou si oddělené.
Nové genetické metody ukazují, jak docházelo k evoluci, kdy se jednotlivé linie štěpily, ze kterých se staly druhy, které naopak zmizely nebo splynuly.
RNDr. Evžen Kůs, odborný pracovník Zoologické zahrady v Praze: Musíme si uvědomit, že celá systematika, celá taxonomie, je vlastně lidský výmysl. Je to takové naše škatulkování, abychom měli, měli – člověk je tvor zvídavý – aby byla ukojena naše zvědavost, že tak to skutečně je.
Příroda to však neřeší, té to jasné. Proto také tomu, co platí dnes, se za dvacet let budoucí zoologové budou smát. Stejně jako my se usmíváme nad Alfrédem Brehmem a jinými vědci té doby.
RNDr. Evžen Kůs, odborný pracovník Zoologické zahrady v Praze: Ale to je právě na té biologii a taxonomii krásné, že nikdy nemůžete říct, že takto je to stoprocentně.
Dnešní české názvosloví živočichů má asi padesát tisíc položek. Mnohé vytvořil už před dvěma sty lety náš přírodovědec – Jan Svatopluk Presl. Část jmen převzal ze slovanských jazyků, část z němčiny a část si vymyslel zcela nově.
RNDr. Miloš Anděra, CSc., vědecký kurátor zoologických sbírek Národního muzea v Praze: Na druhé straně Presl vymyslel i řadu názvů, které se nevžily. Můžeme si například říct nočák, což je v jeho podání dnešní název poloopice mirykyny.
Proč se nevžil?
RNDr. Miloš Anděra, CSc., vědecký kurátor zoologických sbírek Národního muzea v Praze: Asi připomínal nočník. Také by se mohl jmenovat nočník. Můžeme si připomenout třeba název smrdoš, což je skunk. Můžeme si připomenout třeba pěknovlasce, což byl kosman, nebo ohonovin, medvídek kingadžu, ramenáč, gibbon a podobně bychom mohli jmenovat dál. Luskoun je zase jedno z jmen, které má na svědomí Presl, protože použil tedy staročeský název šupiny luska a od toho vytvořil původně luskaun, jak je psáno v jeho textu, no a potom se to tedy v hovorové řeči změnilo na luskouna.
K přejmenovávání zvířat někdy dochází omylem. Zpravidla při překladu zahraničních článků.
RNDr. Miloš Anděra, CSc., vědecký kurátor zoologických sbírek Národního muzea v Praze: Vždycky uvádím opakovaně příklad zajíce, to je druh, který se v angličtině jmenuje „brown hare“ a když to přeložím do češtiny, tak je to „hnědý zajíc“. Takže nezřídka se v nějakých novinách nebo časopise, někdy i v televizních pořadech objevilo, že zajíci hnědí běhali tam a tam a dělali něco takového. Samozřejmě že nám přírodovědcům vstávají vlasy hrůzou na hlavě, protože žádný hnědý zajíc neexistuje, je to prostě náš zajíc polní.
Také pro opici objevenou v Tanzánii vznikl otrocký překlad – mangabej horský. Vědecko-popularizační magazín Českého rozhlasu – Meteor – proto ve spolupráci s vědci vyhlásil soutěž, ve které mohli lidé poprvé na světě vymyslet národní název některého z nově objevených druhů.
RNDr. Miloš Anděra, CSc., vědecký kurátor zoologických sbírek Národního muzea v Praze: Pro mě osobně byl opravdu překvapením ten velký počet účastníků, kteří se té celé akce zúčastnili a i velký podíl takových těch seriózních názvů.
Z 1234 návrhů, které do soutěže dorazily, porota vybrala vítězný návrh paviánec kipunji, který vymyslela teprve třináctiletá Kateřina Tláskalová ze Zbirohu.
RNDr. Evžen Kůs, odborný pracovník Zoologické zahrady v Praze: No, já si myslím, že to byl ideální název a jenom doufám, že se vžije. Protože vystihuje podstatu toho systematického postavení i vztah k těm ostatním primátům. To je právě ta čeština krásná, že je pavián, ale také paviánec.
Jméno paviánec kipunji se už stal oficiálně přijatým názvem. Není možná tak vtipný, jako rovněž navrhovaná štěkna rozcuchaná, ale je to jméno pro živočicha, který existuje. Ano, české názvosloví má dokonce i výrazy pro tvory neexistující.
RNDr. Miloš Anděra, CSc., vědecký kurátor zoologických sbírek Národního muzea v Praze: Muzejní sbírky zoologického oddělení ukrývají ještě jednu zajímavost. Jsou to rohy zvířete, které jsme nazvali lyrorožec, latinský název Pseudonovibos spiralis a který byl popsán v devadesátých letech z Vietnamu. Bohužel se ukázalo, že to zvíře je vlastně fikcí, že ve skutečnosti neexistuje a že ty rohy jsou s největší pravděpodobností přetvořené nějakým mechanismem – nahřátím a podobně – rohy buvola či nějakého jiného domácího tura, které potom domorodci prodávali na vietnamských tržištích.
A kdo za ten český název může?
RNDr. Miloš Anděra, CSc., vědecký kurátor zoologických sbírek Národního muzea v Praze: Za ten český název může autor poslední verze českého názvosloví, což jsem byl já.
Autor: Marek Janáč