Syndrom třeseného dítěte
31. 3. 2010
Forenzní biomechanici se pouští do velkého množství neprozkoumaných oblastí. Další z nich představuje i studium takzvaného „shaken baby syndrom“ – syndromu třesení s dítětem. Mnoho úmrtí kojenců a novorozenců může být zaviněno čirou nevědomostí. A stačí jen pár vteřin. Pro živý organismus je velmi nebezpečné přetížení, zažívají ho například vojenští letci nebo kosmonauti. Je to situace, kdy na lidské tělo nebo jeho části působí vyšší síly, než je přirozená gravitace Země. Dochází k němu i při prudkých změnách směru a rychlosti pohybu. Hodnoty 7 G jsou pro člověka smrtelné. Jenže u malých dětí se něčeho takového dosáhne velmi snadno. Stačí dítě vzít a krátce s ním prudce zatřást. Měření ukázala, že i běžně stavěný člověk způsobí v hlavě dítěte přetížení daleko přesahující bezpečnou mez. A důsledky – krvácení do mozku, bezvědomí, smrt.
Tuto situaci si dovede představit nejedna čerstvá matka. Únava a vyčerpání z nedostatku spánku – a plačící dítě stále není k utišení. V jednu chvíli nervy nevydrží. Na první pohled to vypadá celkem nevinně, matka „jen“ zatřese s dítětem. Trvá to pouze několik vteřin, jenže následky mohou být katastrofální.
Lékaři i kriminalisté to znají velmi dobře pod názvem „Shaken baby syndrom“ – syndrom třeseného dítěte. Laická veřejnost ale bohužel není dostatečně informovaná. Nejohroženější skupinou jsou děti do věku osmi měsíců. V poměru ke svému tělu mají totiž velkou a těžkou hlavu a slabé krční svaly. Při prudkém pohybu tam a zpět létá hlavička s velkou rychlostí a prudce mění směr. Velmi snadno se přitom může poškodit mozek.
Prof. MUDr. Jan Janda, CSc., Pediatrická klinika FN Motol: Fyzikálně se to vysvětluje tak, že mozek vlastně plave uvnitř lebky v mozkomíšní tekutině. Ten tam není fixován a při náhlých pohybech a hlavně při zastavení pohybu mozek pokračuje, čili hýbe se tam. Existuje něco, čemu se říká přemosťující vény, a ty přemosťující vény se natáhnou, tím mohou prasknout, takže vzniká menší nebo větší krvácení.
Při silném krvácení vzniká takzvaný subdurální hematom, kdy je bezprostředně ohrožen život dítěte. To často upadá do bezvědomí, dostává křeče a mnohdy i záhy umírá. Dalším obvyklým příznakem syndromu třeseného dítěte je krvácení očí. Podle dostupných zdrojů v důsledku syndromu třeseného dítěte zemře ve Spojených státech amerických ročně tisíc pět set dětí. Statistiky, které má Velká Británie, hovoří o třech stovkách obětí ročně.
Většina případů se ale nikdy neprokáže. Dítě totiž nemá na první pohled žádné vnější příznaky zranění. Pediatři obvykle předpokládají tento syndrom u dětí, které jeví známky týrání nebo zanedbávání.
Prof. MUDr. Jan Janda, CSc., Pediatrická klinika FN Motol: Ten problém je, že příznaky jsou velmi nespecifické, že neukazují hned na to, že by se o něco podobného mohlo jednat, a samozřejmě rodiče vám neřeknou, co s dítětem dělají.
Existují ale i případy, které vzniknou zcela nevinně. Rodič si například myslí, že dítě spolklo hračku a snaží se ji z něj vytřást. Nevědomky přitom způsobí vážné poranění. To se skutečně stalo – v dobře zabezpečené a bezproblémové rodině. Na objasnění tohoto případu se podílel i profesor Jiří Straus z Policejní akademie České republiky.
Prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc., Policejní akademie ČR: Otec s ním začal třást opravdu dost intenzivně a způsobil poranění tomu dítěti. Silné nitrolební krvácení. Dítě odvezli do nemocnice a lékař konstatoval, že to dítě bylo podrobeno zatížení velké intenzity a nemohlo si to způsobit samo. Navíc na hlavičce nemělo žádný hematom, takže nedošlo k úderu, ale došlo právě k tomu jevu shaken baby syndrom.
Skutečný průběh případu pomohla objasnit biomechanická studie. Právě na Policejní akademii zkoumají syndrom třeseného dítěte už několik let. Vědci k tomu používají speciální figurínu, která odpovídá hmotností i velikostí dítěti starému asi šest měsíců. Figurína má v hlavičce zabudovaný akcelerometr, tedy měřič zrychlení. Další externí akcelerometry jsou pro ověření výsledku připojeny k panence z vnějšku. Panenka pláče a navozuje tak situaci, kterou zažívají unavení rodiče.
Vybraní figuranti třesou panenkou podle přesného zadání. Červeně blikající diody signalizují, která část mozku je nebezpečně zatížená. Celou akci zaznamenávají dvě rychloběžné kamery. Záběry z nich se pak analyzují a vyhodnocuje se, k jakému poranění by došlo, kdybychom místo panenky měli živé dítě.
Mgr. Lucie Filipenská, Matematicko-fyzikální fakulta UK: Ta dynamická data, která jsme získali z videozáznamu a z akcelerometru, používáme k výpočtu nejzákladnějších kritérií, jako je HIC kritérium, neboli kritérium poranění hlavy, což je číslo, které vypovídá o míře poranění. Pomocí referenční škály, která byla vytvořena na základě empirických dat, kterou sestavili doktoři, my jsme potom schopni určit procento poranění vzhledem k tomu zatížení.
Důležitou veličinou je přetížení, které se vyjadřuje v násobcích G. Přetížení jednoho G je dáno působením gravitační síly Země na vše, co se nachází v jejím gravitačním poli. Při startu letadla, rakety, prudkém rozjezdu nebo brzdění auta, ale i při prudkých změnách směru pohybu se toto přetížení zvyšuje. Totéž se děje i v hlavě dítěte, kterým někdo prudce třese. Důležitou otázkou proto je, jaké přetížení při působí třesení na mozek dítěte. Zkuste si tipnout. Jako horní hranice přežití se udává dvanáct G. Už jste si to rozmysleli? Tak tady je správná odpověď.
Prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc., Policejní akademie ČR: Při našich měřeních jsme dosáhli hodnoty od osmi G do třiceti G. Zpravidla běžně disponovaný jedinec při třesení dosáhne kolem osmnácti až pětadvaceti G, takže té krajní hodnoty dvanácti G dosáhne zcela standardně disponovaný člověk.
Z toho vyplývá, že krátkým zatřesením může zabít dítě prakticky každý. Ke stejným výsledkům došly i studie prováděné v zahraničí. Čím vyšší hodnota G, tím kratší čas stačí, aby zranění nebylo slučitelné se životem. Například při dvanácti G k tomu dojde už za jeden a půl vteřiny. Při experimentech navíc často vycházely hodnoty mnohem vyšší.
Mgr. Zdeněk Tlamicha, Policejní akademie ČR: I my jsme měli případy, že do jedné sekundy, ani ne do té jedné a půl, stačí taková doba na to, abyste dosáhla smrtelných hodnot, a to mě skutečně překvapilo, očekával jsem tak kolem dvou až tří sekund.
Syndrom třeseného dítěte se ale může projevit i chronicky. Při působení menších sil může v mozku vzniknout nikoliv velký hematom, ale pouze drobné krvácení, které život dítěte bezprostředně neohrozí. Zpomalí však jeho další vývoj. Pediatři se domnívají, že některé případy poruchy pozornosti a hyperaktivity mohou být způsobeny právě třesením v raném věku, které se nepodařilo odhalit.
Prof. MUDr. Jan Janda, CSc., Pediatrická klinika FN Motol: U dětí se projevuje porucha centrálního nervového systému v těch lehčích případech, jako opoždění psychomotorického vývoje, opoždění řeči. Bývají tam často poruchy sluchu, mohou tam být i závažnější poruchy zraku, a to proto, že při syndromu vzniká poměrně často krvácení na očním pozadí.
Problémy se mohou v plné míře projevit až po letech v době, kdy už nikdo nedokáže odhalit jejich skutečnou příčinu. Jelikož rodiče často neví, co všechno může třesení způsobit, a považují ho za neškodný postup, jak ulevit svým emocím, rozhodla se Česká pediatrická společnost vsadit na osvětu. Informace o syndromu třeseného dítěte by se už brzy měla dostat do dětských očkovacích průkazů.
Pojďme se teď ale podívat do historie. Příznaky symptomu třeseného dítěte vůbec poprvé popsal v roce 1946 americký dětský radiolog John Caffey. Přivedla ho k tomu série dětských pacientů, u kterých bylo zjištěno závažné poranění mozku, aniž by na první pohled měli jakékoliv příznaky, které by dokazovaly vnější fyzický útok. Lépe zdokumentovat toto onemocnění se podařilo až v 70. letech 20. století, a to díky rozvoji zobrazovacích metod, jako je například magnetická rezonance nebo počítačová tomografie.
Přesto se i dnes objevují názory, které zpochybňují průkaznost syndromu třeseného dítěte. Biomechanické experimenty ale v tomto směru hovoří víc než jednoznačně. Vědci z Policejní akademie se rozhodli podobným způsobem studovat i takzvané „létání miminek“ – kontroverzní metodu cvičení s dětmi, která v minulých měsících rozvířila diskuse nejen v médiích, ale i v odborných kruzích.
Prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc., Policejní akademie ČR: Když jsem viděl létání miminek v televizi, četl jsem o tom na internetu, tak v první vteřině mě napadlo, že to lze zkoumat z hlediska forenzní biomechaniky. My se tomu začínáme intenzivně také věnovat, protože je to pohybová aktivita, kdy ten dětský organismus trpí.
Výsledky zatím ještě nejsou. Určitě ale budou zajímat nejen propagátory „létání,“ ale i dětské lékaře. Právě ti jako první upozornili na nebezpečí, které by některé cviky mohly znamenat pro dětský organismus.
Autor: Tereza Pultarová