Zločin očima vědy
14. 10. 2009
Dnes se vypravíme do světa zločinu. Důležitou výzbrojí kriminalistů při odhalování trestných činů jsou totiž nejrůznější vědecké metody. Jejich rozvoj začal už ve druhé polovině devatenáctého století a nezastavil se ani ve století dvacátém. K tradiční daktyloskopii, balistice nebo forenzní antropologii přibyla dnes moderní genetika. A také disciplína zatím trochu neznámá – biomechanika. Ta má přitom u nás dobrou tradici i náskok před světem. První soudní posudek v tomto oboru byl v České republice využit v roce 1994.
Prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc., Policejní akademie ČR, katedra kriminalistiky, soudní znalec v oboru biomechanika: Forenzní biomechanika zkoumá pohyb zpravidla pachatele a jeho nějaké mechanické působení, mechanické interakce s vnějším okolím. V důsledku těchto interakcí vznikají některé kriminalistické stopy, které mají biomechanický obsah.
Kriminalistům jde nyní o to, rozkódovat biomechanický obsah a zjistit něco o pohybovém chování pachatele, který stopy zanechal. Pojďme si to nyní lépe ukázat na skutečném případu. Do nemocnice je přivezen vážně zraněný tříměsíční kojenec. Je v bezvědomí, má těžké krvácení do mozku a prasklou lebeční kost. Na následky zranění zemře. Podezřelý je partner matky dítěte. Ten při výslechu uvádí, že mu dítě vypadlo z ruky při mytí ve sprchovém koutě. Na žádost soudu začali biomechanici tuto variantu přesně prověřovat. Z dřívějších poznatků totiž vědí, že lebka dítěte praská při síle 1500 až 1600 Newtonů. Otázka byla tedy jasná – mohlo se dítě při pádu udeřit takovou silou?
Prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc., Policejní akademie ČR, katedra kriminalistiky, soudní znalec v oboru biomechanika: Měřením jsme zjistili výšku toho pádu, z toho šlo zjistit dopadovou rychlost při pádu na dno sprchového koutu, a když jsme znali hmotnost, znali jsme i dobu destrukce, bylo možné spočítat to záporné zrychlení v okamžiku kontaktu a z toho zjistit velikost působení síly. Ta síla byla poměrně malá. Nemohla způsobit zlomeninu lebeční kosti.
Dítě by podle názoru znalců muselo spadnout aspoň z dvoumetrové výšky, aby si způsobilo taková zranění. Z dalších zkoumání a konzultací se soudními lékaři jednoznačně vyplynulo, že dítě bylo zabito několika ranami pěstí přímo do hlavy. Aby soudci brali takové posudky jako nevyvratitelný důkaz, musí se zakládat na přesných měřeních. Obžalovaní si obvykle dosti vymýšlejí, aby se zbavili odpovědnosti. Mezi trestem za vraždu a za neúmyslné zabití je totiž velký rozdíl. Vědci proto musí přesně pochopit, jakých sil je potřeba, aby ke smrtelnému zranění došlo, a rovněž kdo a jak je schopen takovou sílu vyvinout. Data sbírají pomocí pečlivě vypracovaných experimentů.
Prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc., Policejní akademie ČR, katedra kriminalistiky, soudní znalec v oboru biomechanika: Dneska budeme měřit údery do figuríny, údery budou směřovat do hlavy, máme figurínu, která odpovídá biomechanickému modelu člověka, je to standardní biomechanická figurína, jejíž hmotností segmenty odpovídají lidskému tělu.
Figuranti, kteří se experimentu účastní, vyplňují speciální dotazník. Důležitými údaji jsou samozřejmě výška, váha a věk, ale i trénovanost každého účastníka. Postupně přistupují k figuríně, kterou se snaží udeřit vší silou podle předem daných instrukcí. Celou akci zaznamenávají dvě rychloběžné kamery. Jedna snímá pohyb ruky figuranta před úderem a druhá pohyb hlavy figuríny po úderu. V hlavě figuríny je umístěn akcelerometr, který zaznamená, s jakým zrychlením se hlava po úderu začne pohybovat.
Lucie Filipecká, Matematicko-fyzikální fakulta UK v Praze: Používáme také digitální kamery s vysokorychlostním videozáznamem, který můžeme až čtyřicetkrát zpomalit a vlastně pomocí tohoto záznamu zjišťujeme dopadovou rychlost ruky figuranta, dobu toho úderu, jak dlouho vlastně byla ruka na té hlavě a také zjišťujeme radiální zrychlení, vlastně rychlost toho ohnutí hlavy.
Vědci vědí, že lidská lebka praská při síla kolem 4000 Newtonů. Při takové ráně se navíc výrazně poškodí mozek, který narazí na protější stěnu lebky. Podle měření ale většina lidí dokáže udeřit silou pouze mezi dvěma a třemi tisíci Newtony. Pokud tedy obžalovaný u soudu tvrdí, že oběť zabil ranou pěstí při opilecké rvačce, pravděpodobně neříká pravdu. Výjimku tvoří hlavně sportovci, kteří se věnují bojovým uměním. Jejich pěst je doslova smrtící zbraní a při testech se několikrát ukázalo, že dokážou vyvinout sílu až sedmi tisíc newtonů. Měří se nejrůznější typy úderů. Překvapením bylo například to, že mnohem nebezpečnější než rána pěstí může být obyčejná facka.
Pplk. JUDr. Zdeněk Sadílek, Policejní akademie ČR: Ta facka je pro člověka přirozenější, není tak náročná na techniku. Proto ty údery jsou podstatně silnější.
V potyčkách, které končí kriminálním činem, hrají často velkou roli emoce. Díky nim je člověk schopen zbavit se zábran a udeřit tak, jak by to jindy nedokázal. Tento faktor se biomechanici snaží nahradit například prvkem soutěživosti. Figuranti vidí výsledky ostatních a snaží se je překonat. Jako výborný prostředek na odbourání zábran ale funguje i alkohol. Biomechanici provedli jednoduchý test. Skupinku figurantů – mužů i žen – nechali nejdříve za střízliva provést první sérií úderů. Potom jim nalili alkohol. Když hladina v dechu dosáhla požadovaných hodnot, měření se opakovalo. A právě tady narazili vědci na překvapení. Zatímco výkon mužů alkohol zhoršoval, ženy se zlepšovaly.
Pplk. JUDr. Zdeněk Sadílek, Policejní akademie ČR: Muži s postupem toho, jak se jim zvyšoval alkohol v dechu, tak ta jejich rána slábla, kdežto ženy s přibývajícím alkoholem dosahovaly vyšších a vyšších hodnot, dokonce jedna slečna, která měla hladinu alkoholu v dechu jedno promile, udeřila fackou sílu o velikosti 4500 Newtonů, což už překračuje tu hranici 4000 Newtonů, kdy praská lebka.
Ženy se nejspíš až po několika skleničkách zbaví skutečných zábran a jsou pak mnohem nebezpečnější. Navíc alkohol tlumí i citlivost receptorů bolesti v dlani. Podobným způsobem je možné studovat i pády z výšky, kdy není jasné, jestli oběti někdo trochu nepomohl. Profesor Straus takto před několika lety hodnotil například údajnou sebevraždu Jana Masaryka. Z dat získaných při experimentech vědci sestavují speciální počítačové programy, které vyhodnotí, jestli daná varianta případu může odpovídat skutečnosti. Různé verze výpovědi se tak snadno a rychle ověří.
Autor: Tereza Pultarová