Sůl nad zlato
16. 5. 2009
Je sůl opravdu nad zlato, jak praví známá pohádka Boženy Němcové? Usilovat o důkaz tohoto tvrzení se pokusí Michael ve svém experimentu. Soli si vážili už staří Keltové, kteří ji v dnešní rakouské Solné komoře u Salcburku dovedli chytře získávat vymýváním vodou. Nepatrná zrnka soli dokážou netušené věci – třeba vytlačit mnohem těžší předměty, například hrací kuličku, na povrch. A že je sůl nad zlato, ukáže Michael i na výzkumu amerických psychologů a fyziologů, podle nichž by nedostatek soli mohl být příčinou depresí.
Tereza: Na. (podává Filipovi brambůrky)
Filip: Ukaž!
Tereza: Jaké jsou?
Filip: Dali ti k tomu sůl?
Tereza: Hm.
Filip: No, teprve teď mi to chutná.
Tereza: Mh. Lepší…
Král Filip na trůnu
Michael: Tuhle scénu určitě většina z vás zná.
Filip: Drahomíra mě má ráda jako zlato – tak, jak se na správnou dcerušku patří. Zpěvanka jako zlato v hrdle – trochu podivné, ale koneckonců taky zlato.
Michael: Božena Němcová – „Sůl nad zlato“
Filip: A co ty Maruško, jak ty mě máš ráda?
Maruška: Tatínku, já vás mám ráda, jak jen dcera může mít ráda svého otce.
Král: No dobře, dobře. Ale jako co mě máš ráda?
Maruška: Inu já vás mám ráda jako … jako sůl!
Filip: Sůl?
Michael: Stop! Stop. Dál to už známe. Maruška musí ze zámku.
Miluje ho, jako obyčejnou sůl… Prosím vás…
Filip: A pan král záhy po marných pokusech svého šéfkuchaře zjistil, že bez soli to opravdu nejde. Že jídlo bez soli prostě nechutná.
Ale proč vlastně?
Michael: Zajímavý pokus nedávno předvedl americký psycholog Alan Kim Johnson.
He with his colleagues soon realized and discovered, that when the laboratory animals – in their case small rats – had a deficit of sodium chloride, …
Se svými kolegy zjistil, že když jejich laboratorní zvířata – v jejich případě malí potkani – měli nedostatek chloridu sodného …
Filip: … tedy známé kuchyňské soli,…
Michael: … they began to abandon their favourite activities. Hele, nech toho!
… upouštěly od svých oblíbených aktivit.
Filip: Přestalo je lákat jejich oblíbené cucání sladké šťávy. Dokonce zapomněli šlapat na páčku, která v jejich mozku prostřednictvím elektrody vyvolává příjemné pocity.
Michael: The reduced intake of salt resulted in a rats brains producing significantly lower levels or indeed no feelings of pleasure and ecstasy in situations which would normally do so.
To, co za normální situace vyloudí v potkaním mozku pocit blaha, se při omezení přísunu soli v potravě buďto vůbec nekoná, nebo jen na nižším stupni.
Filip: Tyto poznatky vedly vědce k závěru, že nedostatek soli nebo chuťový pocit z jejího nedostatku v jídle by mohl vést až depresi!
Tereza: Tím profesor Johnson a jeho tým dokazuje, že sůl je přirozeným prostředkem ke zlepšení nálady. A vysvětlují, proč si jídlo tak přesolujeme a to i přesto, že nám ničí srdce, zvyšuje krevní tlak, a způsobuje celou řadu dalších problémů.
Filip: Průměrná spotřeba soli na jednoho člověka činí asi deset gramů. Americký úřad pro kontrolu léků a potravin přitom doporučuje denní dávku pouze čtyři gramy.
Tereza: A některé výzkumy zjistily, že skutečná potřeba organismu je ani ne poloviční!
Michael: A je tu další pohádka se solí. Tentokrát se mám utkat se svým protivníkem, princem Chytrolínem, o spanilou princeznu Terezku.
Král Filip:
Ano. Ruku mé Terezky dostane ten, kdo první od sebe oddělí zrnka písku a soli. A míchej! Pořádně!
Princ Chytrolín (Filip): To jsou nápady. Tohle budu přebírat do soudného dne.
Hloupý Honza (Michael): Sice jsem Hloupý Honza, ale na tenhle úkol musím jít s fištrónem. Mechanické rozdělování by opravdu trvalo příliš dlouho. Ale jak už víme ale naštěstí ne on, sůl je rozpustná ve vodě. Už staří Keltové přece používali k těžbě soli v rakouské Solné komoře – neboli Salzburgu – právě vodu.
Keltové k ložiskům soli do podzemí přivedli proud vody – tedy potok, a sůl z podzemí vymyli. Venku pak na otevřené ploše vodu odpařili a získali sůl.
Filip: Chcete si postup keltských horníků vyzkoušet sami doma? Je to jednoduché.
Směs písku se solí pořádně rozmícháme.
Tereza: Míchej! A zalijeme vodou. Zamícháme, aby se nám sůl rozpustila.
Tereza: Přefiltrujeme přes papírový nebo látkový filtr. Solný roztok necháme na slunci vykrystalizovat. V našem případě si ovšem pomůžeme letlampou.
Filip: A toto je sůl starých Keltů.
Filip: Nadbytek soli je dnes téměř ve všem. Podle studie Alana Johnsona a jeho kolegů fyziologů téměř osmdesát procent soli, kterou konzumujeme, obsahují především hotová jídla a rychlá občerstvení.
Tereza: Kdysi ale všechno bylo jinak a sehnat sůl nebylo vůbec jednoduché. Její cena i spotřeba začala prudce stoupat zhruba před čtyřmi tisíci lety. Tehdy se používala ke konzervaci potravin.
Filip: Přesto byla sůl tak vzácná, že se používala jako platidlo. Ještě římští vojáci dostávali žold v podobě soli.
Tereza: A odtud také anglické slovo plat – „salary“, které pochází z latinského sůl – „sal“.
Filip: Spotřeba soli neklesla ani v 19. století, kdy se k uchovávání potravin začaly používat ledničky. Sůl nám prostě chutná.
Tereza: To jsem zvědavá, jakou hračku dnes najdu uvnitř.
Filip: Určitě to taky znáte. Snažíte se složitě prohrabávat kornflejky až na dno, abyste vylovili svou oblíbenou hračku. Jde to ale i jinak, než abyste například kornflejky museli vysypávat na talíř?
Tereza: Možná správně tušíte, že dnes se budeme pohybovat spíše na poli fyzikálním. A protože nám Michael odjel na kongres chemiků, zůstává to na nás dvou.
Filip: Ale nebojte, nebude to nic obtížného, pokud tedy rozumíte fyzikálnímu jevu zvanému tření.
Tereza: A jak to funguje, si ukážeme v následujícím jednoduchém pokusu. Potřebujeme skleněný válec nebo obyčejnou sklenici, …
Filip: … pak nějakou kuličku, může být skleněná.
Tereza: Tu dáme na dno. A teď naši oblíbenou…
Oba: … sůl. Nasypeme …
Tereza: Stačí… A teď: Co si myslíte, že se stane, když sklenicí pořádně zatřesu? Filipe.
Filip: Selský rozum říká, že kulička, protože je těžší, tak zůstane na dně.
Tereza: Tak se na to podíváme.
Filip: Neuvěřitelné. Kulička je nahoře.
Tereza: A proč?
Tereza: Tohle autíčko nahradilo skleněnou kuličku. Umístíme jej opět na dno nádoby.
Filip: Místo soli se vracíme ke kornflejkům. Pro změnu v podobě kuliček.
Tereza: A opět pořádně zatřeseme. Při každém trhnutí vzhůru se kuličky i autíčko pohybují stejnou rychlostí.
Filip: Kuličky kornflejků jsou však menší a lehčí, a proto dochází k většímu tření mezi nimi než mezi kuličkami a autíčkem, přestože to je těžší. Proto se jejich pohyb dříve zpomalil.
Tereza: Pod autíčko se dostalo stále víc kuliček, takže nemělo šanci vrátit se dolů. Tak skončilo až povrchu.
Filip: Náš hlad po soli je nejspíš důsledkem evoluce. Vyvinuli jsme se totiž z organismů, které žily ve slaném prostředí oceánu.
Tereza: Náš život závisí na takzvané sodíkové pumpě. Pomocí ní naše buňky řídí transport iontů přes buněčnou membránu. Právě tyto sodné a draselné ionty rozhodují o dodávce živin pro buňku.
Filip: Sůl na jazyku nám v centru mozku aktivuje centra libosti. Takže se potom cítíme spokojeně.
Tereza: Blaho je důležitým motivem. A to je důvod, proč nejsme schopni se ze závislosti na soli vymanit.
Autoři: Vladimír Kunz, Michael Londesborough