Zajatci mlhy
Je snadné nenávidět, když křičí zbraně a kolem umírají kamarádi. Když ale stanou nepřátelé tváří v tvář, vždy znovu a znovu zjistí to samé. Že jsou lidé a zabíjejí se navzájem. Absurdita tohoto počínání zvlášť vystoupí, když se spolu ocitnou uprostřed divoké přírody, závislí jeden na druhém.
Pozoruhodný debut ruského režiséra Arťoma Antonova, oceněný jako první film na několika festivalech, vypadá zprvu jako klasický válečný film.
Mladý ruský důstojník Grigorij Anochin, ještě nedoléčen z válečného zranění, by nejraději odjel okamžitě zpátky na frontu 2. světové války, aby mohl pomstít všechny své mrtvé kamarády. Místo toho však dostane na starost oddíl německých zajatců, s nímž má postavit dřevěnou radionavigační věž pro spojenecká letadla v odlehlé vesničce Polumgla. Ve vesnici uprostřed tajgy, kde zbyly jen ženy, děti a starci, najednou Anochin nemá s kým bojovat. Němcům, které by "nejraději postřílel", musí zajistit alespoň základní podmínky k životu a těžký život obyvatel vesnice, v níž není jediný dospělý muž, postupně mění jeho spravedlivý hněv na hluboké poznání absurdity válečného běsnění.
V Antonově válečném dramatu chybí proti klasickému žánru motiv válečného hrdiny. Jeho hrdina totiž jako ruský voják zdánlivě prohrává, ve skutečnosti však vyhrává boj o svou duši. A naopak dva motivy jsou tu navíc - motiv slušného zacházení s německými zajatci a motiv lásky ruské ženy a Němce.
Jak říká sám režisér o svém prvním filmu: "Tento film není tolik o válce, jako o lidských vztazích". Válečná situace však dává těmto vztahům mnohem hlubší rozměr, což po zásluze ocenily i poroty několika festivalů.