Z deníčku Adriany Neubauerové

Klikněte pro větší obrázekS Adrianou Neubauerovou jsme se sešly v pražském Radiobaru, kam to má studentka prvního ročníku Literárního gymnázia Josefa Škvoreckého kousek. Obávala jsem se, zda ji v záplavě studentů v suterénním baru, zdejší domovskou stanicí, najdu. V době naší schůzky naštěstí zel prázdnotou, a tak jsem přisedla ke stolečku, u kterého si Adriana, představitelka Zuzany z televizního filmu Láska in memoriam, četla nápadně silnou knihu.

Klikněte pro větší obrázekMám rozečtený historický román ze starého Egypta Řeka bohů od Willbura Smitha a moc mě baví. Už jsem četla i jedničku. Když si knihu někam přinesu, každý se zhrozí, jaká to je bichle. Ale příběh je to opravdu parádní,“ sdělila mému tázavému pohledu. „Kromě historických románů mě chytly ještě životopisy slavných osobností. Předtím jsem četla jen dívčí románky a časopisy. Teď už přicházím na chuť i básničkám, zvlášť jsem si oblíbila čínskou poezii.“

Vzpomenete si na nějaký verš?

No, pokusím se, ale nevím, jestli to dám dohromady: Nechoď už, Čung-Ce, prosím tě, přes hradby k domům mým a netrhej nám moruše. Ne, kvůli nim neželím, však z našich strach jde veliký...

Zřejmě jste na správné škole, ale gymnázium nemá moc společného s herectvím, kde se vám daří?

Klikněte pro větší obrázekNemusím matiku, fyziku a chemii, naštěstí gymnázium je zaměřeno humanitně a kromě dějepisu mě baví ještě zeměpis a další pohodové vědy. Vloni jsem zkoušela konzervatoř, ale když jsem dělala zkoušky, ještě jsem si nebyla zcela jistá, jestli tam vůbec chci. Mám vzdělané rodiče a vždycky jsem chtěla být chytrá jako oni. Možná i proto jsem si nakonec zvolila gymnázium. Na konzervatoř mě stejně nevzali, skončila jsem první pod čarou. I tenhle neúspěch mě tak trochu přesvědčil, že bych mohla v herectví něco dokázat.

Umělecké sklony máte v genech?

Klikněte pro větší obrázekRozhodně ne. Rodiče jsou ekonomové. Maminka je dokonce specialistka na finance a marketing. Oba se pohybují spíš v opačných oborech, než jaké oslovují mě. Mladší sestra je na tom podobně. Ve filmu jsem se ocitla už jako malá holka, odtud možná pramení náklonnost k herectví.

V Lásce in memoriam hrajete patnáctiletou Zuzanu, která zbožňuje svůj pěvecký idol a píše si deníček. Jaká je podle vás Zuzana?

Klikněte pro větší obrázekNa můj vkus docela zvláštní. Má sice pár kamarádek, ale stejně si myslím, že do kolektivu moc nezapadne. Spíš se uzavírá se svým deníčkem, v jejím vysněném světě jí nic nechybí, je spokojená. Na začátku filmu je hodně uzavřená. Podle mě je dobře, že jí osud připravil takovouhle cestu. Alespoň má šanci se otevřít a poznat skutečný svět.

Jste si v něčem podobné?

Spíš ne. Je mi taky patnáct, taky jsem se snažila psát si deníček. Mám jich dokonce hned několik. Jsou v nich ale vždycky jen tak dva tři zápisy, pár obrázků, a tím to končí. Asi nemám výdrž. V tomhle si rozhodně nejsme podobné.

Nastaly při natáčení okamžiky, kdy jste zapochybovala, zda scénu zahrajete věrohodně, třeba právě proto, že jste takovou situaci nezažila?

Klikněte pro větší obrázekPřemýšlela jsem o každé scéně. S režisérem Pozzim jsem se domlouvala, jak to udělat, co bude nejlepší. Je pravda, že jsme se pokaždé neshodli, ale vždycky jsme došli k určitému kompromisu. Občas jsem váhala, to ano, ale že bych měla s něčím extra problém, to ani ne. Někdy to bylo jen komplikovanější, abych se dobrala potřebného výrazu. Psát si deníček pod peřinou, aby o tom nikdo nevěděl, je pro mě úsměvné. Ale chápala jsem Zuzaninu situaci – nechtěla, aby o něm holky na intru věděly. Obtížná byla pro mě jedna milostná scéna, naštěstí docela decentní.

Jak v patnácti letech vnímáte nahotu ve filmu?

Klikněte pro větší obrázekNo, dost těžko. Už na castingu jsem milostnou scénu s panem režisérem několikrát probírala a snažila jsem se z toho vykřesat, aby to bylo co nejdecentnější. Chápu, že to k herectví patří, ale je mi teprve patnáct. Myslím, že na to mám ještě čas. Tohle budu řešit, až jednou budu opravdu herečka.

Jaká musí být mladá dívka, aby uspěla v herecké branži?

Určitě otevřená, extrovertka, taková šoumenka, která umí pobavit lidi. Musí být vtipná a nesmí se bát – to je jasný.

Docela slušný výčet požadavků... Jak jste na tom vy?

Spolužáci o mně často říkají, že jsem šílená bláznivka. Asi na to nevypadám, ale dokážu vymyslet takový kraviny, až se sama divím, že mi na ně ostatní skočí!

Jak nejraději trávíte volný čas?

Klikněte pro větší obrázekMiluju jízdu na koni a teď jsem začala dělat hipoterapii, kdy jezdí na koních postižené děti. Baví mě to s nimi, cítím určité naplnění. Na koni jezdím už odmalička, ale tohle bylo něco, k čemu jsem chtěla dospět. Z takhle prožitého času mám příjemný pocit. Ale hlavně mě v dětech s hendikepem baví objevovat jejich opravdové osobnosti, které často právě jejich postižení překrývá. Když cítí okolo sebe zájem, otevřou se... Navíc u koní se většina z nich cítí skvěle, což jsem poznala i já sama. Zvířata zbožňuju, ale hlavně koně.

Máte vlastního?

Klikněte pro větší obrázekNemám. Jednou bych si ho pořídit chtěla, ale je to velká odpovědnost. Nejspíš bych mu teď ještě nemohla věnovat tolik času, kolik by bylo třeba. Zatím plním povinnosti doma s ostatními zvířátky. Chodím venčit pejska, takovou malou bílou chlupatou kuličku, a starám se o papouška. Sice nemluví, ale když běží v televizi nějaké vypjaté scény – třeba se dva líbají, anebo se schyluje k vraždě, tak začne nepředstavitelně vřískat. Hrozně ruší.

Zuzana řeší problémy s láskou, sní o svém idolu. Jak to máte vy?

Klikněte pro větší obrázekSamozřejmě kluci se mi líbí. V mém věku je ale ještě těžké najít přítele. Hledám ještě sama sebe, navíc oproti spolužákům jsme my holky asi zralejší. Takže se ohlížím spíš po starších, ale s nimi je to zase komplikovanější trošku jinak. Mám ale pocit, že to zvládám.

O hercích se někdy říká, že víc prožívají své divadelní, televizní a filmové role a s vlastním životem si pak neumějí poradit. Neobáváte se, že to postihne i vás?

Klikněte pro větší obrázekTohle se asi netýká pouze herců. Člověk by se měl naučit oddělovat práci od normálního života. Chápu, že je to pro herce těžké. Uvědomuji si to sama na sobě. V době natáčení jsem měla velké problémy s usínáním. Tím že jsem se pohybovala celý den v rušném prostředí, nejspíš mozek nedokázal všechno hned zpracovat. Měnící se situace, nespočet povelů – doprava, doleva, krok zpátky, usmívej se, skloň hlavu a tak podobně, takže když jsem si v noci lehla a zavřela oči, tak jsem kolem sebe stále viděla kamery a slyšela hlasy. Jakmile jsem je otevřela – tak nic. Připadala jsem si jako blázen. Naštěstí jsem zavčasu přišla na to, že když si budu před spaním číst, tak se mi trochu uleví. Ale stejně, bylo to šílený. Doufám, že jsem vás nepolekala. Nebojte, ten film bude fajn!

Text Naďa Kverková
Foto Zuzana Páchová, ČT
Převzato z týdeníku ČT+