Ivan Trojan: Dobrodruhem na jevišti

Na televizní obrazovky doputoval napínavý kriminální příběh s prvky tajemna. Napsal jej scenárista Arnošt Vašíček, který je také známý jako záhadolog a cestovatel. Spolu s režisérem Jiřím Strachem připravili pro Českou televizi třídílný televizní film nazvaný Ďáblova lest. Uvidíme příběh, v němž se hledá pachatel série rituálních vražd spojených se záhadou existence největší rukopisné knihy světa „Ďáblovy bible.“ K vyšetřování je z tohoto důvodu povolán znalec černé magie doktor Runa, kterého si zahrál Ivan Trojan.

Celkem nenápadný muž s příjemnýma tmavýma očima, exceloval v mnoha divadelních i filmových rolích. Jeho pohled očí i přístup k herecké práci budí důvěru a zájem producentů i režisérů. V našem případě podnítil zvědavost, proč tak rádi obracíme pohled tam, kde se právě tento herec vyskytuje – a tak jsme se ho nejen na to zeptali.

Zaznamenáváte i vy zvýšený zájem o svou osobu jako o herce? Pokud ano, od kdy, a proč tomu tak podle vás je?

Je tomu tak od počátku mé nakopnuté filmové kariéry, to znamená od Samotářů. Ruku v ruce s tím šly Četnické humoresky. Má vždy dosti bohatá divadelní cesta se rozšířila jak na tu televizní, tak filmovou. Od té doby si na nabídky nemůžu stěžovat.

Přirozený vývoj, nebo to způsobil film?

Kdybych to měl rozdělit, od začátku své kariéry jsem měl vždy dostatek divadelní práce. Po škole jsem šel rovnou do angažmá v Praze. Měl jsem možnost jít do Národního, ale zvolil jsem Realistické divadlo. Pak jsem byl ve Vinohradském a odtamtud jsem zas šel do Dejvického divadla. Tam postupem času začali chodit mladí filmaři jako například režisér David Ondříček. Tehdy mě pozval na konkurz na Samotáře, no a dál už to znáte. Takže přirozený vývoj a trocha štěstí.

Nemáte pocit, že film za vámi přišel trochu později?

Přišel pozdě, to je pravda, ale neberu to jako újmu.

Jste teď spokojený, to je jasné. Čím to ale je, že jste najednou tak obsazovaný, že zajímáte nejen režiséry, producenty, ale i diváky?

Protože jsem dělal poctivě divadlo, rádio, naučil jsem se spoustu věcí. Byl jsem na filmovou práci připravený, i když je trochu rozdílná. Například v Humoreskách jsem měl spoustu natáčecích dní, tím pádem i možnost se na práci, kterou dělám, bezprostředně dívat. Učil jsem se z každého kopru (kontrolní projekce), který následoval po natočeném obrazu, a hlavně z chyb. Takže jsem, jak už jsem řekl, byl připraven a přálo mi štěstí.

Řekněte, co vás činí pro lidi přitažlivým, co je na vás magického?

Možná upřímnost, lidi mi důvěřují, mé role mi věří. Rolí jsem hrál poměrně dost a byly, jak jsem si přál, rozmanité. Také bych řekl, že mě charakterizuje určitý humor.

Bavíme se o magickém povolání, herectví, které jste si zvolil. Ještě stále je pro vás něčím tajemným a zvláštním, nebo jde už povětšinou o precizní rutinu?

Jsou chvíle, kdy mám plné zuby všeho, ale nikdy to nebylo tak zásadní, abych od herectví odstoupil. Je to profese, která se nedá poměřit jako například sportovní disciplíny. Ale abych odpověděl na vaši otázku, povětšinou jde sice o řemeslo, ale jeviště je samo o sobě magický prostor a díky tomu se mohou v divadle dít věci neobvyklé, překvapivé, chcete-li magické.

Je tohle povolání dosti důstojným, důstojné, tedy mužné řemeslo? Přece jen kdysi takový oráč, kovář, dnes právník, obchodník, vzbuzují automaticky větší respekt, nejspíš pro přebujelou přítomnost mužského elementu?

Já myslím, že když si důstojnost udržíte v životě, tak i v herectví. I když to znamená, že jste celý život závislý na režisérech a producentech, dramaturzích a dalších. Pokud je herec silná osobnost, má talent a je pracovitý, je velmi pravděpodobné, že si zachová i svou důstojnost.

Obáváte se, nebo vás chytá děs z nějaké role a jejího ztvárnění třeba už nějak a priori?

Vysněné role nemám, to už dávno ne a děs mám v podstatě z každé nabídky, která má nějakou váhu. Pokaždé se obávám, jestli obstojím. Po chvilkové radosti z obdržené nabídky okamžitě přichází stres z toho, jak to dopadne, jestli jsem pro ni vhodný.

Kdy poznáte, že jste v roli obstál, ihned po natočeném obrazu, nebo až po zhlédnutí filmu, možná až z reakce diváků a kritiky?

Jednou z mých předností je, že mám cit pro míru. Jestli to, co právě dělám, je dobré nebo není, jsem většinou schopen poznat už po zhlédnutí kopru. Neznamená to ale, že bych nepotřeboval v průběhu natáčení pomoc režiséra nebo kolegů, to určitě ne, ale poznám, když něco není v pořádku.

Vaše aktuální pracovní nabídky – potěšení i traumata – se týkají čeho?

Připravujeme film-detektivku z padesátých let s Davidem Ondříčkem. Točit bychom měli začít o prázdninách. V Dejvickém divadle připravujeme novou hru Krajina s obrazem. V případě té detektivky probíhá u člověka, kterého hraji, určitý druh nemoci, kterou budu muset nějak pravdivě zahrát, také budu muset mluvit německy, což neumím.

U Václava jsem měl podobnou zkušenost, hrál jsem člověka s psychickým postižením. Vybavuju si, že bylo dost složité udržet takovou fi guru při životě během celého natáčecího období, což bylo v tomto případě více než čtyřicet dní. V Ďáblově lsti zas jako religionista mluvím velmi komplikovaně, intelektuálsky, vedu velké monology v těžkých souvětích.

Film o Ďáblově lsti jste točili v Pardubicích, máte na tohle město nějakou vzpomínku?

Získal jsem tam kdysi titul České republiky v basketu v minižácích. Točil jsem tam s Jirkou Strachem Silver „A“ a běžel Velkou pardubickou.

Jak běžel?

Jenom cílovou rovinku na dřevěných koních. Byla to charita pro Medelu – nadaci Lejly Abbasové.

Role vyšetřovatele Runy vás zavedla k magii a okultismu. Strhlo vás nějak tohle téma, bádáte a sám objevujete další přilehlá tajemství?

Je složité jít do hloubky v rámci role, protože na to není čas. Snažíte se najít a naučit se to bezprostředně nejnutnější.

Na co tajemného jste v životě narazil?

V dětství byl pro mě tajemný pan Foglar a Rychlé šípy nebo Hoši od Bobří řeky, to bylo velmi napínavé a magické dobrodružství. Jako dítě jsem byl Indián a hledal poklady. Měl jsem svůj svět, který se ale zároveň s dospíváním postupně vytratil. Dnes se snažím přijít například na tajemství žen. Jsem už ale ve věku, kdy začínám pociťovat marnost tohoto snažení.

Vaše objevitelské zaměření je skvělé, proč ta mrzutost?

Protože ženy jsou z Venuše a muži z Marsu. Ale pozor, i toto poznání beru jako velmi pozitivní a optimistické.

Specialista Runa se zajímá o různá tajemství a pátrá po vzrušujících a dosud neobjasněných událostech kolem Ďáblovy bible. Tohle vás také zajímá?

Což o to, zajímá, ale v těchto věcech jsem spíše realista, raději něčemu takovému nevěřím. Vím ale, že nejspíš tímhle přístupem zaháním své vlastní strachy.

V současné době, jako „realista“, jak odpovíte na otázku, zda bůh je či není?

Je to otázka, která mě zajímá a zatím je to cesta, po které jdu, ale vyřešenou ji nemám. Je to normální, přirozený vývoj.

Kam za dobrodružstvím chodíte dnes, v čem ho nalézáte?

Pro mě je dobrodružství jít na jeviště a snažit se lidem něco předat. V dětství jsem skákal do vody, lezl na stromy, vyhledával výšky, ale od určitého věku mě popadla jakási fóbie. Takže dnes nevyhledávám bangee-jumping nebo jiné adrenalinové sporty, dělám jen trochu basket, hlavně fotbal, občas florbal, nebo si jdu zacvičit, zaběhat, to mi stačí.

Povídáme si v Dejvickém divadle, za chvíli se převléknete do jaké role?

Hraju Ivana ve hře Dračí doupě. Scénář napsal současný dramatik ze Slovenska pan Klimáček a napsal to přímo pro naše divadlo a dokonce i pro konkrétní herce. Hraju jednoho ze dvou kamarádů, kteří se po dvaceti letech vracejí na místo, kde se něčeho dopustili.

Je to hra plná tajemství, které se postupně rozkrývají, je vlastně dost magická. To abysme to tou magií hezky zakončili.