Jiří Strach: Na plátno se má chodit jako do kostela

Pár dnů před premiérou je asi každý režisér trochu nervózní. Jiřího Stracha jsem zastihla v oblíbené filmařské kavárně, jak dlouze hledí do šálku černé kávy a přemýšlí. Pak se úvahy rychle začaly hrnout ven. Kultivovaně, klidně, s rozvahou. Párkrát ale také s nečekaně jadrným dovětkem o aktuální úrovni českého filmu.

Ďáblova lest je třídílná detektivka s trochu mystickým tajemstvím smotaným kolem záhadných úmrtí spojených s příběhem ztracených stránek středověké Ďáblovy bible, kterou údajně sepsal jistý mnich s pomocí ďábla za jedinou noc. Jiří Strach samozřejmě nenatáčí své filmy za jednu noc, v poměru množství práce a výsledku však na to o mnoho víc času nemá. Přesto jeho televizní premiéry provází očekávání často vyšší, než leckterý český film určený pro kina. S ďábelskými lstmi to nemá nic společného, je to prostě poctivou a přemýšlivou prací zúročené nadání.

Proč jste se po pohádkách a dramatech pustil do dnes snad až příliš celosvětově frekventované křesťanské mystiky?

„Já tomu sice říkám Šifra mistra Leonarda po česku, ale s velkou nadsázkou. Jsem katolík, plivu na člověka, který staví na hlavu život Ježíše Krista. A dvakrát na toho, kdo si zápletku s Máří Magdalenou nevymyslel, jen ji komerčně využívá. Ďáblova lest ale taková není, tam jde víc o historii než o mystiku. Samozřejmě historii lehce upravenou v zájmu scénáře, ale stále se držící základních reálií. Rád střídám žánry, od pohádky přes historická témata až po rodinné drama.“

Takže další příspěvek do mozaiky žánrů?

Když jsem dostal nabídku natočit scénář Arnošta Vašíčka, přistupoval jsem k němu s trochou nedůvěry, protože jeho seriál Strážce duší mě úplně nenadchnul. Přečetl jsem první díl a začalo mě to zajímat. A nepřestalo ani u druhého a třetího. Mělo to atmosféru, dobře budované napětí, zajímavé postavy. Proto jsem to přijal.

Třídílná detektivka je dost obtížný formát. Udržet diváky v napětí, aby se znovu vrátili k pokračování, asi není lehké?

My jsme tomu v realizaci trošku přidali tempo. Zkrátili jsme díly z plánované hodiny a půl na hodinu. Takže to běží kupředu docela rychle a napětí neklesá. Ve třetím dílu jsme si pak dovolili malinko tomu přidat jakousi humornou nadsázku. Ne snad to shodit do parodie, ale trochu odlehčit humorem. Jsem zvědavý, jestli to diváci zaregistrují a jak na to budou reagovat.

Kontrolujete si reakce diváků?

Samozřejmě, pokud je to možné, jdu na film několikrát tajně s diváky a čekám, jestli budou reagovat tak, jak jsme při realizaci zamýšleli. Jestli se smějí na místě, kde by se podle očekávání smát měli. To je pro mě strašně důležité. Točím filmy pro diváky, ne pro sebe. Nechci se nikdy pasovat do role ukřivděného nepochopeného umělce. To je nesmysl. Jsem šťastný, že se na reprízu Anděla páně koukalo o Vánocích milion sedm set tisíc diváků. To je pro mě důkaz, že jsem se nespletl a v pohádce všechno funguje tak, jak má.

Ohlas na televizní tvorbu se ale zjišťuje trochu problematicky. Do obýváku divákům nevidíte.

Ono se o televizních filmech ani moc nepíše. A nejhorší je, když se někde dočtu, že jsme natočili televizní inscenaci. Přitom třeba v Ďáblově lsti je minimum ateliérů, většina je točená v reálu. Jakápak inscenace. To, že se zrovna netočí na 16mm nebo 35mm film neznamená, že nedokážeme dát záběru hloubku, že scény nemají dynamiku. Rozdíl proti celovečernímu filmu pro kina je v tom, že máte menší rozpočet a méně času. Ale to právě člověka nutí k precizní přípravě, k vypilování technického scénáře, k minimalizaci scén zahozených ve střižně. Pro mě je deset let práce v České televizi obrovská škola. Dnes je tady vynikající zázemí, štáby jsou profesionálové od maskérů až po kameramany, ochotní pracovat dvanáct hodin denně i v těžkých podmínkách. Já říkám, že na plátno se má chodit jako do kostela. Není důležité, jestli natočím třeba jen tři čtyři celovečerní filmy za život.

Takže teď se chystáte na další televizní práci?

Možná budeme ve spolupráci s Českou televizí točit pro kina pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký podle scénáře Marka Epsteina. Poslední klasická pohádka, která nebyla zfilmovaná. A v televizi by měl vzniknout dvoudílný film o Janu Husovi podle scénáře Evy Kantůrkové. Velké, krásné téma. Žádné opakování mýtů. Věřím, že když se natočí tak, jak se historie skutečně odehrála, bude to diváky zajímat.

Reportáže a rozhovory